Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  Výzkumy v ASU AV ČR (183): Eruptivní hvězdy pozorované hledačem exoplanet TESS

Výzkumy v ASU AV ČR (183): Eruptivní hvězdy pozorované hledačem exoplanet TESS

Malířova představa chladné hvězdy, u níž probíhá intenzivní erupční činnosti.

Erupce na hvězdách jsou známy již několik desetiletí, přesto je jejich výskyt zahalen rouškou tajemství. Tým astronomů včetně Olgy Maryevy z ASU studoval eruptivní hvězdy pozorované kosmickou družicí TESS v blízkých otevřených hvězdokupách a zajímala se o souvislosti výskytu erupcí u hvězd s jejich věkem, rotační rychlostí nebo spektrálním typem. 

Sluneční erupce vznikají při přepojení zamotaných smyček magnetického pole v atmosféře Slunce do energeticky výhodnější konfigurace. Při tomto jevu se překotně uvolní velké množství energie v nejrůznějších formách, od elektromagnetického záření v celém spektru až po vysoce urychlené nabité částice. Erupce jsou velmi důležitými jevy ovlivňujícími kosmické počasí v okolí Země. 

Erupce jsou důsledkem existence magnetických polí provazujících sluneční atmosféru i vnější vrstvy tělesa Slunce. Slunce je však jen jednou z nepřeberného množství hvězd ve vesmíru a pozorovací důkazy nám velmi přesvědčivě dokazují, že i u jiných hvězd lze registrovat magnetická pole ne nepodobná těm slunečním. Lze tedy oprávněně očekávat, že i u jiných hvězd bude možné pozorovat erupce podobné těm slunečním. 

Je pravdou, že erupce, ke kterým dochází na Slunci, by byly z větší vzdálenosti jen velmi obtížně detekovatelné, neboť jsou příliš slabé. U jiných hvězd ale může docházet k podstatně mohutnějším erupcím, které jsou na dálku dobře odhalitelné. Takové se obvykle označují jako super-erupce. Obvykle ale probíhají velmi rychle a jejich systematické studium tak dlouho bylo nad možnosti pozorovatelů vybavených potřebnou technikou. Jejich obtížná pozorovatelnost a pomíjivost způsobila, že ještě v polovině 20. století bylo známo jen šest jiných hvězd, u nichž probíhají erupce. Situace se dramaticky změnila s vypuštěním družic určených k objevování planet tranzitní metodou, zejména známé družice Kepler. Vysokokadenční fotometrie umožnila dlouhodobé systematické monitorování mnoha hvězd najednou. Náhlé záblesky způsobené erupcemi začaly být studovány systematicky a dnes jich je známo více než 4000. 

Olga Maryeva ze Stelárního oddělení ASU byla součástí autorského týmu, který hledal eruptivní hvězdy v archívech jiného přístroje, družice Transiting Exoplanet Survey Satellite (TESS). Podobně jako Kepler je i TESS sondou určenou především k objevování exoplanet tranzitní metodou. Sonda byla vypuštěna v dubnu 2018 a systematicky opakovaně mapuje značnou část oblohy. Tým astrofyziků si pro svůj výzkum vybral eruptivní hvězdy nacházející se v otevřených hvězdokupách. Předpokládá se totiž, že všechny hvězdy v otevřených hvězdokupách jsou stejného stáří, a tak průzkumem jejich populace lze jejich věk určit. K tomu vědcům posloužila měření družice Gaia. 

Z družice TESS získal tým celkově 957 kvalitních světelných křivek 136 hvězd patřících do blízkých otevřených hvězdokup. V těchto světelných křivkách automatickou metodou vyhledávali známky hvězdných erupcí, které se projevují velmi prudkým nárůstem jasnosti následovaným pozvolnějším exponenciálním poklesem. Ze světelné křivky mohli též určit pravděpodobnou periodu rotace hvězdy. 

Autoři nalezli celkově 151 erupcí u 56 hvězd ze vzorku. Typická délka hvězdných záblesků je mezi 20 a 70 minutami, takže tyto erupce byly vzhledem k dvouminutové kadenci pozorování bezpečně popsány a detekovány. Nejaktivnější hvězdou ve vzorku byla hvězda EQ Chamaeleontis, u níž bylo zaznamenáno 14 záblesků během 25 dnů pozorování. 
Celkově téměř 42 % erupcí bylo detekováno u hvězd chladných spektrálních typů. Ovšem 8 erupcí bylo zaznamenáno u velmi horkých hvězd typu A a B. Výskyt erupcí u horkých hvězd je značně kontroverzním tématem, neboť tyto hvězdy nemají dnešní teorií požadované vlastnosti nitra, zejména pak postrádají přípovrchové konvektivní zóny, které jsou dnes považovány za nutnou podmínku pro funkci magnetického dynama slunečního typu. Někteří odborníci tak spekulují, že erupce mohou pocházet z chladného neviditelného souputníka. Některé vlastnosti supererupcí u horkých hvězd jsou však s touto hypotézou v rozporu.  

Statisticky ve studovaném vzorku každá druhá hvězda chladného spektrálního typu vykazuje erupční aktivitu, nejčastěji pak hvězdy spektrálního typu M, zatímco u horkých hvězd typu A je pouze každá sedmadvacátá erupční. Autoři neprokázali žádnou významnou souvislost mezi erupční aktivitou a rotační rychlostí hvězdy nebo jejím věkem. 

Tato práce tak otevírá další okno pro studium erupcí na hvězdách. Družice TESS bude doufejme fungovat ještě dlouho a její datové archívy se budou plnit údaji použitelnými pro tuto disciplínu.

Studie je výsledkem týmové práce mladých astrofyziků a studentů, která probíhala jako praktická část letní astronomické školy GATE (Gaia & Tess: Tools for understanding the local universe), která byla organizována online v srpnu loňského roku. Tým studentů vedl Dr. Kristian Vida z maďarské Konkolyho observatoře, který na práci též odborně dohlížel. 

REFERENCE

O. Maryeva a kol., Flare stars in nearby Galactic open clusters based on TESS data, Contrib. Astron. Obs. Skalnaté Pleso v tisku, preprint arXiv:2012.09981.

KONTAKT

Dr. Olga V. Maryeva, CSc.
olga.maryeva@asu.cas.cz
Stelární oddělení Astronomického ústavu AV ČR

 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Stelární oddělení ASU AV ČR

Převzato: Astronomický ústav AV ČR, v. v. i.



O autorovi

Michal Švanda

Michal Švanda

Doc. Mgr. Michal Švanda, Ph. D., (*1980) pochází z městečka Ždírec nad Doubravou na Českomoravské vrchovině, avšak od studií přesídlil do Prahy a jejího okolí. Vystudoval astronomii a astrofyziku na MFF UK, kde poté dokončil též doktorské studium ve stejném oboru. Zabývá se sluneční fyzikou, zejména dynamickým děním ve sluneční atmosféře, podpovrchových vrstvách a helioseismologií a aktivitou jiných hvězd. Pracuje v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově a v Astronomickém ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 2016 habilitoval. V letech 2009-2011 působil v Max-Planck-Institut für Sonnensystemforschung v Katlenburg-Lindau v Německu. Astronomií, zprvu pozorovatelskou, posléze spíše „barovou“, za zabývá od svých deseti let. Slovem i písmem se pokouší o popularizaci oboru, je držitelem ceny Littera Astronomica. Před začátkem pracovní kariéry působil v organizačním týmu Letní astronomické expedice na hvězdárně v Úpici, z toho dva roky na pozici hlavního vedoucího. Kromě astronomie se zajímá o letadla, zejména ta s více než jedním motorem a řadou okýnek na každé straně. 

Štítky: Družice TESS, Supererupce na hvězdách, Astronomický ústav AV ČR


50. vesmírný týden 2024

50. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 9. 12. do 15. 12. 2024. Měsíc je nyní na večerní obloze ve fázi kolem první čtvrti a dorůstá k úplňku. Nejvýraznější planetou je na večerní obloze Venuše a během noci Jupiter. Ideální viditelnost má večer Saturn a ráno Mars. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Geminid. Uplynulý týden byl mimořádně úspěšný z pohledu evropské kosmonautiky, ať už vypuštěním mise Proba-3 nebo úspěšného startu rakety Vega-C s družicí Sentinel-1C. A před čtvrtstoletím byl vypuštěn úspěšný rentgenový teleskop ESA XMM-Newton.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Velká kometa C/2023 A3 Tsuchinshan-ATLAS v podzimních barvách

Titul Česká astrofotografie měsíce za říjen 2024 obdržel snímek „Velká kometa C/2023 A3 Tsuchinshan-ATLAS v podzimních barvách“, jehož autorem je Daniel Kurtin.     Komety jsou fascinující objekty, které obíhají kolem Slunce a přinášejí s sebou kosmické stopy ze vzdálených

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC1909 Hlava čarodejnice

Veríte v čarodejnice? Lebo ja som Vám hlavu jednej takej vesmírnej čarodejnice aj vyfotil. NGC 1909, alebo aj inak označená IC 2118 (vďaka svojmu tvaru známa aj ako hmlovina Hlava čarodejnice) je mimoriadne slabá reflexná hmlovina, o ktorej sa predpokladá, že je to starobylý pozostatok supernovy alebo plynný oblak osvetľovaný neďalekým superobrom Rigel v Orióne. Nachádza sa v súhvezdí Eridanus, približne 900 svetelných rokov od Zeme. Na modrej farbe Hlavy čarodejnice sa podieľa povaha prachových častíc, ktoré odrážajú modré svetlo lepšie ako červené. Rádiové pozorovania ukazujú značnú emisiu oxidu uhoľnatého v celej časti IC 2118, čo je indikátorom prítomnosti molekulárnych mrakov a tvorby hviezd v hmlovine. V skutočnosti sa hlboko v hmlovine našli kandidáti na hviezdy predhlavnej postupnosti a niektoré klasické hviezdy T-Tauri. Molekulárne oblaky v IC 2118 pravdepodobne ležia vedľa vonkajších hraníc obrovskej bubliny Orion-Eridanus, obrovského superobalu molekulárneho vodíka, ktorý vyfukovali vysokohmotné hviezdy asociácie Orion OB1. Keď sa superobal rozširuje do medzihviezdneho prostredia, vznikajú priaznivé podmienky pre vznik hviezd. IC 2118 sa nachádza v jednej z takýchto oblastí. Vetrom unášaný vzhľad a kometárny tvar jasnej reflexnej hmloviny silne naznačujú silnú asociáciu s vysokohmotnými žiariacimi hviezdami Orion OB1. Prepracovaná verzia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 150/600 (150/450 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Gemini EAF focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 209x240 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, master bias, 90 flats, master darks, master darkflats 4.11. až 7.11.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »