Meteorit na kriketu
Úkazy
Kappa Cygnidy 2010
Dňa 18.8.2010 nastane maximum meteorického roja kappa Cygnidy. Tento roj patrí k tým slabším, jeho ZHR dosahuje iba 4-6 meteorov za hodinu. Roj je v činnosti od 3.8. do 25.8. Tento roj je známy tým, že sa mu občas podarí "vyrobiť" nejaký ten veľmi jasný bolid. Materským telesom roja je asteroid 2008ED69, ktorý je potomkom rozpadu väčšieho telesa, ktoré sa rozpadlo pred približne 4000 až 6000 rokmi.
Stejný dům zasažen už šestým meteoritem?
VII. expedice SAROS (13): Cesta domů a Aere Ra!
Autor: Petr Horálek
Let domů. Na cestě na Nový Zéland byla noc. Skrz okénko jsem se kochal velkým Magellanovým mračnem a stáčející se Mléčnou dráhou, která si k ránu lehla nad obzor a vypadala jako vzdálená hradba oblačnosti. Musím uznat, že novozélandské aerolinie jsou zatím nejlepší, jakými jsem letěl. Technicky skvěle vybavené, skvělé jídlo a občas i ta letuška (i když tu bylo nepoměrně více stewardů). Stejně příjemné je i aucklandské letiště, položené do divoké hornaté přírody nedaleko oceánu.
Meteorický roj Perseidy slibuje pěknou podívanou, nebude rušit Měsíc
Autor: Fred Bruenjes
Tiskové prohlášení České astronomické společnosti a Astronomického ústavu AV ČR, v. v. i. číslo 145 ze 6. 8. 2010.
VII. expedice SAROS (12): Bible a věda v obchodě s hudbou
Autor: Petr Horálek
Dneska byl poslední den na ostrově. Ráno dalšího dne ve 2:10 nám letí letadlo na Nový Zéland a pak přes Soul domů. Jaksepatří, bylo třeba sehnat pár dárků známým. Mně to ale nedalo a musel jsem přeci jen, stále ochromen včerejším večerem, zjistit, co to bylo za dívku s tak krásným hlasem. Zašel jsem na recepci a poptal jsem se. Zjistil jsem, že ta skromně vzhlížející zpěvačka není žádná začátečnice, jmenuje se Tara Kauvai a už vydala pár cédéček. No, bylo mi jasné, že ty v Evropě neseženu, takže bylo třeba je sehnat tady.
VII. expedice SAROS (11): Cross island a božský hlas
Autor: Hana Druckmüllerová
Předposlední den jsme se s Hankou rozhodli absolvovat neustále odkládaný Cross Island. To je rajská túra deštným lesem přes hory skrze Rarotongu ze severu na jih (či samozřejmě naopak). Její charakter je velmi jednoduchý – matematici (jako Hanka) by její výškový profil jednoduše přirovnali Gaussově křivce, tedy mírné stoupání je drsnější a drsnější a po dosažení vrcholu se drsný sestup stává postupně mírnější a mírnější. Uprostřed tohoto asi desetikilometrového treku stojí mohutná skála zvaná „The needle“ (tedy „Jehla“), která je dostupná jen zkušeným horolezcům. Spolu s půlokruhem ostrova je to asi 24 km cesty, takže celodenní výlet pro nenáročné.
VII. expedice SAROS (10): Švýcaři a turecký Měsíc
Autor: Hana Druckmüllerová
Přílet na Rarotongu byl opět veselý. Jakoby všechno spojené s Mangaiou zůstalo někde v moři, ztracená kapitola, utržená stránka z listu. První, co piloti udělali, byl přelet nad Lagunou. Jednoznačně to byl vyhlídkový tah, protože letiště leží na opačné straně ostrova a piloti tam mohli doletět přímo. Díky tomu jsem si znovu Lagunu vychutnal ze vzduchu a taky si prohlédl hornatý zelený vnitřek ostrova.
VII. expedice SAROS (9): Den, který bych chtěl vymazat z paměti
Autor: H. Druckmüllerová a P. Horálek
...a přitom všechno zpočátku vypadalo tak skvěle. Jestli jsem o Rarotonze psal jako o ostrovu s mimořádně jasnou oblohou, pak by Mangaia mohla být dalším vytouženým rájem všech astronomů toužících po dokonale přírodně temné obloze. Ještě večer před zatměním jsem se procházel na skromně osvětleném školím parkovišti a všiml si svého slabého hvězdicového stínu. Tři zdroje světla, kvůli nimž moje tělo na trávu vrhalo stín, jsem poznal. Ale čtvrtý musel být mnohem slabší. Marně jsem jej hledal po obzoru a měl jsem ho za sebou i v absolutní tmě za auťáky. A pak mi hrklo v srdci. Znáte ten typický filmový záběr, kdy si hrdina něco uvědomí, vystrašeně zazírá do kamery a pak se otočí za sebe. To jsem byl já. Uvědomil jsem si, že jediným zdrojem světla, kterému jsem se neschoval, byla Venuše. Ano, planeta Venuše. Že zářila jak diamant vysoko nad horizontem, jsem věděl. Ale že se mi bude pod nohama trmácet poměrně výrazný stín díky její záři... tak to už je síla. Navíc Venuše klesala spolu s nepřehlédnutelným kuželovitým zodiakálním světlem, které bylo ještě jasnější jak na Rarotonze.
VII. expedice SAROS (8): Mangaia znamená Mír
Autor: Petr Horálek
Ano, to v titulku je doslovný překlad. A navíc nesmírně trefný. Na ostrov TravelQuest přenášel letecky celou skupinu jejich zájezdu v průběhu celého dne. Nikdy v historii nemělo letiště na Mangaie takový provoz, obzvláště bylo-li třeba kolem 200 lidí dopravit patnácti místním letounem Embraer EMB110P1 „Bandeirante“. Už samotný let byl zážitek.
Mohou meteority zabíjet? (2. díl)
VII. expedice SAROS (7): Raemaru aneb Hledej červený šátek
Autor: Petr Horálek
Dopoledne a část odpoledne byly ve znamení dobalení potřebných věcí a doladění skriptů pro fotografování slunečního zatmění. Navečer jsme se rozhodli pro malou túru na místní kopeček Raemaru (dle mapy 340 metrů nad mořem, dle GPS asi 369 metrů). Jde o „stolový“ masív s nepříliš výraznou vegetací na vrcholu a slibující tak krásné výhledy do okolí. K jeho výstupu pro svou náročnost mapa doporučovala průvodce. Dost těžko jsme ale chápali proč, a to i poté, co jsme jej zdolali.
VII. expedice SAROS (6): Vysmátý George, váhové limity a tanečnice
Autor: Petr Horálek
Tento den prozměnu režíroval TravelQuest. Hned ráno nás posadili do autobusu s extrémně chladnou klimatizací a řidičem Georgem. Tenhle chlapík si zjistil, odkud kdo pochází, zavřel dveře, sedl za volant, nasadil mikrofon a začal perlit. Jeho úkolem totiž bylo nás vzít kolem ostrova. V samotném počátku to byla zábava, především pak Georgův jedinečný smích, co mě kolikrát rozesmál víc jak jeho hlášky o mrazivém počasí při extrémně chladných +17° C, globálním oteplování nebo počtu vězňů v místní věznici, která má bránu otevřenou, neboť vězni se sem kolikrát moc rádi vracejí za jídlem zdarma a relaxačními příležitostmi. Po půl hodině nás ale George stále vozil po severozápadní čtvrtině ostrova, kterou jsme si již prošli. Navíc šlo o typický americký styl naučné jízdy s přestávkami pro focení kdejaké brány od záchodu...
Hon na prachovou stopu komety 10P/Tempel
VII. expedice SAROS (5): Blízká setkání s Trumpetovou rybou
Už jste někdy snídali kokos? Já jsem zjistil, že je to moje choroba. Každé ráno se plním zásadně vynikajícími krajíci místního chleba s máslem a jahodovým džemem, k tomu 5-6 kusy kokosových řezů a mlékem nebo pomerančovým džusem navrch. Do toho dennodenně vyhrává z beden v hotelové restauraci u pláže tak nádherná hudba, že mi ani nevadí, že jde často o překopávky starých známých hitů například od Beegees nebo Franka Sinatry.
VII. expedice SAROS (4): Laguna, šátky a ženy
Autor: Petr Horálek
Na tento den TravelQuest připravil jednu z obecně nejoblíbenějších akcí pro turisty, tzv. Lagoon Cruise. To vás posadí do autobusu a odvezou na patrně nejkrásnější část ostrova na jihovýchodě, kde leží ve vzdálenosti pár set metrů od břehu čtyři ostrůvky (Motutapu, Oneroa, Koromiri a poněkud dál na jih Taakoka). Mezi ostrůvky a břehem pak září překrásná laguna Muri, která vybízí ke šnorchlování, plachtění, sufrování a dalším sportovně-relaxačním činnostem. Tam na vás čeká vyhlídková loď kapitána Tamy, na jejíž palubu je dobré si zdarma půjčit šnorchlovací vybavení a vzápětí se nechat unášet uměním průvodcova vyprávění.
Ze srdce Evropy až pod Jižní kříž
VII. expedice SAROS (3): Přeministrovaná Avarua a kopeček u nemocnice...
Autor: Petr Horálek
Když jsme zjistili, jak ošidný kurs USD k ND mají na hotelu, rozhodli jsme se projít do hlavního města a rozměnit peníze v tamní bance. Ono taky proč ne. Počasí bylo skvělé a takový ostrov ve vás rychle vyvolá otázky, co na něm vlastně je. Nejlepší bylo vyrazit po silnici, která vede po celém ostrově kousek od pobřeží. V polovině ostrova je pak ještě vnitřní okruh, z něhož se můžete vydat na vnitroostrovní túry.
První výsledky z úspěšné expedice za slunečním zatměním na Tatakoto
VII. expedice SAROS (2): Dny prvních příjemných ran
Autor: Petr Horálek
V těchto dnech se odehrál velmi podivuhodný let. Letěli jsme z Prahy do Soulu (Korea), ze Soulu do Aucklandu (Nový Zéland) a pak z Auckladnu na Avaruu (hlavní město Cookových ostrovů na Rarotonze). První dva lety byly noční a nesmírně dlouhé (kolem 11 hodin) a živě si vybavuji ten druhý. Především moment, kdy už jsem věřil, že konečně usnu (v letadle se mi moc dobře nespí). Když jsem začal zavírat oči a slyšet podvědomě pištivý zvuk snu, ozvala se strašná rána, po které následovala asi půlminutová turbulence, při níž letušky popadaly na zem, malé špatně připoutané dítko poskočilo asi půl metru do vzduchu a ze zavazadlových prostor nad hlavami se ozýval hrůzný rachotivý zvuk. Jen co to ustalo a srdce mi přestalo bušit, zvedl jsem okenní zástěnu a podíval jsem se ven. Křídlo zrovna míjelo Měsícem nasvícenou hradbu mohutné načechrané oblačnosti a pod námi se blýskalo. Když jsem pak vzápětí zkoumal z interaktivního monitoru, kde zrovna jsme, nebyl jsem moc v klidu – turbulence nás chytla jen asi 100 km za Mariánským příkopem. Hanka si to celé vesele prospala...
