Související stránky k článku Srážka dvou velkých spirálních galaxií
Titulní obrázek dnešního článku znáte asi všichni. Mediálním světem vloni v dubnu rezonovala historicky první fotografie černé díry. Ono historické pozorování provedla soustava pozemských radioteleskopů Event Horizon Telescope (EHT). Dnes ale nebude řeč o slavné fotografii z loňska, ale o výzkumu, který prováděla kosmická observatoř Chandra. Ta se zaměřila na horké výtrysky směřující z centra galaxie M87 v rentgenovém oboru elektromagnetického záření a přinesla nové zajímavé poznatky.
Dva nejznámější vesmírné dalekohledy znovu zkombinovaly svá data a vytvořily dechberoucí pohled na dva hvězdné ostrůvky v temnotě VV 191. Hubbleův vesmírný teleskop (HST) dodal data z ultrafialového a viditelného spektra a světlo v blízké infračervené vlnové délce zachytil vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST). Fotografie z JWST pomohly zvýraznit vzdálené galaxie a spirální ramena hvězdného ostrovu v popředí.
Astronomové využívající data z kosmické observatoře NASA s názvem Chandra X-ray Observatory (zkráceně Chandra) a dalších vesmírných dalekohledů společně vytvořili detailní mapu velmi vzácné kolize, do které se „připletly“ čtyři kupy galaxií. Nakonec všechny tyto kupy galaxií – každá o hmotnosti přinejmenším několika stovek biliónů hmotností Slunce – splynou v jeden mimořádně hmotný vesmírný objekt.
Díky novým měřením soustavy radioteleskopů ALMA vědci zjistili, že takzvané PSB (Post-Starburst) galaxie v sobě shromažďují plyn místo toho, aby ho rozptylovaly, jak se dříve předpokládalo. S tímto objevem ale vyvstává nová otázka. Co těmto galaxiím brání v tvorbě nových hvězd?
Přehled událostí na obloze od 22. 7. do 28. 7. 2019. Měsíc bude v poslední čtvrti. Během noci je vidět Jupiter a Saturn, k nimž se přidává i Neptun a nad ránem Uran. Aktivita Slunce je velmi nízká. Vyvrcholí roj jižních delta Aquarid. K ISS dorazila nová tříčlenná posádka v lodi Sojuz MS-13. Indové odložili start sondy k Měsíci. Mezitím očekáváme další čtyři starty raket. Významné jubileum, 100 let, oslaví český astronom doc. Luboš Perek.
Astronomům využívajícím radioteleskop ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, se podařilo odhalit extrémně dalekou galaxii, která je překvapivě podobná naší Galaxii, Mléčné dráze. Díky efektu gravitační čočky vypadá na obloze jako zářící kruh. Je natolik vzdálená, že jejímu světlu trvalo více než 12 miliard let, než k nám doputovalo. Vidíme ji tedy tak, jak vypadala v době, kdy byl vesmír pouze 1,4 miliardy let starý. Galaxie je překvapivě uspořádaná, což je v rozporu s teoriemi, které říkají, že v mladém vesmíru panovaly v galaxiích divoké a nestabilní podmínky. Tento nečekaný objev představuje výzvu pro naše chápání vzniku galaxií a nabízí nový pohled na minulost celého vesmíru.
Nové závěry pozorování pomocí kosmické observatoře NASA s názvem Chandra X-ray Observatory možná pomohla vyřešit problém „chybějící hmoty“ ve vesmíru. Astronomové se nemohou dopočítat asi jedné třetiny obyčejné hmoty – tj. vodíku, hélia a dalších chemických prvků – která byla vytvořena zhruba v první miliardě roků po Velkém třesku.
Přístroj FORS2, který spolupracuje s dalekohledem ESO/VLT, zaznamenal spirální galaxii NGC 3981 v celé její kráse. Snímek vznikl v rámci programu ESO Cosmic Gems, který využívá nepočetných okamžiků, kdy podmínky na observatoři Paranal nejsou dostatečně vhodné pro vědecká pozorování, ale stále umožňují pořídit působivé snímky objektů jižní oblohy. Díky programu ESO Cosmic Gems dalekohledy ESO nikdy nezahálejí.
Mohutná pozorovací kampaň pomocí rentgenové kosmické observatoře NASA s názvem Chandra X-ray Observatory poskytla astronomům jasné důkazy existence černých děr střední velikosti – tzv. intermediate-mass black holes (IMBHs). Spojením s jinými výzkumy, které prováděla astronomická družice Chandra a další observatoře, mohou tyto výsledky umožnit astronomům lepší pochopení toho, jak se největší černé díry formovaly v mladém vesmíru.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2018 obdržel snímek „NGC 3718, Arp214, NGC3729 a Hickson56“, jehož autorem je Martin Myslivec.
Pohled do mnohem vzdálenějších končin vesmíru, než je naše Sluneční soustava, přináší vítězná dubnová fotografie. Spirální galaxie ve vzdálenosti 52 miliónů světelných roků rozervaná interakcí s další velmi blízkou galaxií či skupina galaxií ve vzdálenosti 400 miliónů světelných roků - to už je pořádný fotografický oříšek.
Nejnovější pozorování rentgenové kosmické observatoře NASA s názvem Chandra X-ray Observatory naznačují, že dvě nejjasnější hvězdy v trojnásobném hvězdném systému Alfa Centauri nebombardují případné exoplanety ve svém okolí větším množstvím rentgenového záření. Bohužel nejbližší z trojice hvězd – Proxima Centauri – je na tom podstatně hůře.
Galaxie jsou majestátní uskupení hvězd v podobě rotujících disků. Avšak ne ve všech případech. Athanasia Tsatsi (Max Planck Institute for Astronomy) zkoumala se svými spolupracovníky galaxie, které se svým tvarem podobají vřetenu (anglicky spindle galaxy). Na základě průzkumu CALIFA (Calar Alto Legacy Integral Field spectroscopy Area survey) astronomové zjistili, že tyto štíhlé galaxie, které rotují podél své nejdelší osy, jsou ve vesmíru mnohem četnější, než se doposud předpokládalo. Nová data umožnila astronomům navrhnout model, jak tyto neobvyklé galaxie pravděpodobně vznikly, a to jako zvláštní typ vytvořený při splynutí dvou spirálních galaxií. Výsledky práce byly publikovány v časopise Astronomy & Astrophysics.
Pomocí kosmické observatoře NASA s názvem Chandra X-ray Observatory astronomové zřejmě objevili důkazy existence nejhmotnějších černých děr, jaké byly doposud pozorovány. „Černá díra je neviditelným vesmírným objektem, jehož gravitační působení je tak silné, že žádná hmota a dokonce ani světlo ji nemůže opustit – přitahuje všechno ze svého okolí podobně jako obrovský vír,“ říká profesorka Julie Hlavacek-Larrondo, Department of Physics, Université de Montréal, Kanada.
V mladém vesmíru přeměňovaly zářivé galaxie s bouřlivým vývojem doslova zběsilým tempem obrovské zásoby plynného vodíku na nové hvězdy. Zásoby vodíku se tedy logicky v průběhu času ztenčovaly. Z tohoto důvodu není jasné, jakým způsobem si dokázaly některé galaxie udržet vysoké tempo tvorby mladých hvězd i dlouho po svém vzniku.
Teoreticky je možné, aby obyvatelné planety obíhaly i kolem pulsarů – rychle rotujících neutronových hvězd, které emitují krátké pulsy záření. Podle nových výzkumů však takové planety musí mít dostatečnou hmotnost a rozsáhlou hustou atmosféru, která přemění smrtící rentgenové paprsky a částice o vysokých energiích vyzařované pulsarem na teplo. Tyto závěry astronomů z University of Cambridge a Leiden University byly publikovány v časopise Astronomy & Astrophysics.
Různé jevy napříč vesmírem emitují záření v celém rozsahu elektromagnetického spektra – od gama paprsků o vysokých energiích na jedné straně, které vznikají při nejenergetičtějších procesech v kosmu, až po mikrovlny a rádiové záření o nízkých energiích na straně druhé.
Nová pozorování rentgenového záření ukázala, že polární záře – na severní a jižní polokouli planety Jupiter – reagují rozdílně na obou pólech. To je nepochopitelné v porovnání se Saturnem nebo Zemí, kde jsou polární záře na severní a jižní polokouli vzájemným zrcadlovým obrazem. Poslední pozorování rentgenového záření jsou podnětná pro současné teoretické modely, které vysvětlují podstatu polárních září na Jupiteru. Vědci doufají, že na základě kombinace nových pozorování z rentgenových observatoří Chandra a XMM-Newton společně s daty ze sondy Juno se dozvědí více o zdrojích vzniku aurory na obří planetě.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červen 2017 obdržel snímek „Trojice galaxií v Draku“, jehož autorem je Jan K. Žehrovický.
Souhvězdí Draka nenalezne na obloze každý. A to je to přitom souhvězdí velmi velké, nebo spíše dlouhé, obtočené okolo Velké a Malé medvědice. Dokonce je viditelné po celý rok, je tedy cirkumpolární. Ke hvězdě Thuban, nejjasnější z celého souhvězdí, dokonce v době stavitelů velkých pyramid v Egyptě mířila zemská polární osa. Ta co nyní míří k Polárce.
Supermasivní černé díry jsou všeobecně stacionárními objekty, které sídlí v centrech většiny velkých galaxií. Nicméně na základě použití dat z rentgenové družice NASA s názvem Chandra X-ray Observatory a z dalších teleskopů astronomové nedáno vypátrali, že může existovat supermasivní černá díra, která se pohybuje. Tato možná černá díra – odpadlík, která má hmotnost přibližně 160 miliónů hmotností Slunce, se nachází v eliptické galaxii vzdálené zhruba 3,9 miliardy světelných roků od Země. Astronomové mají zájem o tuto pohybující se supermasivní černou díru, protože tak mohou odhalit více informací o vlastnostech těchto tajemných objektů.
Vedci s použitím teleskopu NuSTAR (NASA) dokazujú, že v záverenčnej fáze zlučovania galaxií, padá do čiernej diery také množstvo plynu a prachu, ktoré je schopné zahaliť aj aktívne galaktické jadrá. Kombinácia gravitačných efektov dvoch galaxií spomaľuje rýchlosť otáčania plynu a prachu, ktoré by v opačnom prípade voľne obiehali. Táto strata energie spôsobuje, že materiál padá do čiernej diery.
