Související stránky k článku HST pozoroval nově zrozenou hvězdu
Astronomové použili Hubbleův vesmírný teleskop HST k pozorování Saturnu, druhé největší planety Sluneční soustavy, a to v letech 2018, 2019 a 2020 hned po tom, co na severní polokouli panovalo období kolem letního slunovratu. Tato pozorování jsou součástí programu OPAL (Outer Planets Atmospheres Legacy). Saturn je šestou planetou od Slunce a obíhá ve vzdálenosti 1,4 miliardy kilometrů. Jeden oběh vykoná za 29 pozemských roků. Za tu dobu se na jeho povrchu vystřídají roční období, přičemž jedno období trvá o něco déle než 7 roků.
Hubbleův vesmírný dalekohled nabídl pohled na podstatu exoplanety Fomalhaut b.
Domnělá planeta za hranicemi Sluneční soustavy zdánlivě zmizela z dohledu. Astronomové se nyní především domnívají, že zcela dospělá planeta ve skutečnosti nikdy neexistovala. Hubbleův vesmírný teleskop HST místo toho pozoroval expandující oblak velmi jemných prachových částic vytvořených při obří kolizi mezi dvěma ledovými tělesy velikosti asteroidu obíhajícími kolem jasné hvězdy Fomalhaut, která je od Země vzdálena 25 světelných roků.
Komety tráví většinu svého života ve velkých vzdálenostech od mateřských hvězd; během tohoto času zůstává složení jejich nitra relativně nezměněno. Pozorování komet mohou poskytnout přímý pohled na chemické složení, které získaly v průběhu svého zrodu v období formování planet. Na základě pozorování pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) a Hubbleova vesmírného teleskopu HST dva týmy astronomů zjistily, že plyny unikající z komety 2I/Borisov, první pozoruhodně aktivní mezihvězdné komety objevené ve Sluneční soustavě, obsahuje nezvykle vysoké množství oxidu uhelnatého.
Pro pozorovatele noční oblohy, ani širší veřejnost asi není třeba tuto kometu představovat a řada lidí také zaznamenala během dubna nemilou zprávu, že kometa se rozpadla. Vzhledem k tomu, že signály o rozpadu komety se objevily již na začátku dubna, očekávali bychom, že se mezitím její trosky rozdrolily a kometa zmizela z oblohy. U této komety se to zatím nestalo. Jak ukazují nejdetailnější možné záběry dění v hlavě komety z Hubbleova vesmírného dalekohledu, jedním z důvodů delší životnosti komety je, že se rozpadla kromě drobotiny i na několik větších jader.
24. dubna 1990 odstartoval na svou misi STS-31 raketoplán Discovery s velmi vzácným nákladem, vesmírným dalekohledem HST. Již v 70. letech 20. století začaly společně evropská ESA a americká NASA plánovat vypuštění dalekohledu na oběžnou dráhu kolem Země. Dalekohled byl nakonec vypuštěn až na sklonku století a v důsledku nepřesně vybroušeného zrcadla byly zpočátku jeho obrázky neostré. Po opravě v roce 1993 však pracuje naplno a naprosto předčil očekávání do něj vložená. Jedná se o vědecky nesmírně cenný přístroj, ale jeho přínos je i kulturní, protože krása jeho snímků jej zapsala hluboko do mysli běžné veřejnosti.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 20. 4. do 26. 4. 2020. Měsíc bude v novu. Večer můžeme stále pozorovat velmi jasnou Venuši. Ráno jsou zase seřazeny planety Mars, Saturn a Jupiter. Očekáváme maximum meteorického roje Lyrid. Pozorování doplňují vláčky družic Starlink, přičemž na Floridě se chystá ke startu várka dalších šedesáti. Sojuz MS-15 dopravil zpět na Zemi trojici kosmonautů z ISS. Před 30 lety vypustil raketoplán Discovery vesmírný dalekohled HST.
Zdá se, že se vskutku blíží konec cesty mezihvězdného objektu 2I/Borisov – komety, která překonala světelné roky prostoru předtím, než se dostala k možnému zániku ve Sluneční soustavě. Současná data naznačují, že se kometa rozpadá. Nedávná pozorování pomocí Hubbleova kosmického teleskopu HST ukazují, že se kometa rozdělila přinejmenším na dvě části.
Jasný zdroj rentgenového záření v hmotné hvězdokupě na periferii objektu 6dFGS gJ215022.2-055059, což je čočkovitá galaxie nacházející se ve vzdálenosti zhruba 806 milionů světelných roků od Země, je černou dírou střední velikosti. Vyplývá to z nové studie publikované v časopise Astrophysical Journal Letters.
Astronomové zkoumali podstatu velmi jasného a dlouhotrvajícího záblesku gama záření s označením GRB 190114C na základě studia jeho okolního prostředí. Záblesky gama záření jsou nejvíce energetické exploze ve vesmíru vysílající svazek záření v podobě mohutných výtrysků, které se šíří prostorem rychlostí odpovídající 0,99 rychlosti světla. Vznikají v okamžiku, kdy hvězda mnohem hmotnější než Slunce zkolabuje a na konci svého života vytvoří černou díru.
V titulku článku je dosud nejdetailnější pohled na mezihvězdnou kometu 2I/Borisov. Jedná se o výsledek prvního pozorování z kampaně, která byla nachystána pro Hubbleův vesmírný dalekohled (HST). Další takové pozorování je v plánu v lednu 2020. Snímek zachycuje oblast bezprostředně kolem jádra komety, které je zahaleno oblakem prachu a na snímku tedy nemůže být vidět.
Také letos se Hubbleův vesmírný dalekohled zaměřil na velké planety Sluneční soustavy. Snímek planety Jupiter už jsme měli možnost shlédnout 8. srpna 2019. Nyní byl zveřejněn také snímek Saturnu pořízený pomocí širokoúhlého přístroje Wide Field Camera 3. Planeta je na snímku zachycena 20. června 2019, kdy byla k Zemi nejblíže. Přesto ji od nás dělilo propastných 1,36 miliardy kilometrů.
Představte si ohňostroj probíhající jako zpomalený film, který započal explozí před 170 roky a stále ještě pokračuje. Tento typ ohňostroje nebyl zažehnut v zemské atmosféře, ale ve vesmíru velmi hmotnou hvězdou odsouzenou ke zkáze s názvem Eta Carinae, která je větší složkou binárního hvězdného systému. Nové snímky pořízené pomocí Hubbleova kosmického teleskopu HST v oboru ultrafialového záření zachycují expandující plyny vyvržené hvězdou znázorněné červenou, bílou a modrou barvou. Eta Carinae je od Země vzdálena 7 500 světelných roků.
Astronomové objevili prostřednictvím Hubbleova kosmického teleskopu HST, že žlutě zbarvené oblasti na povrchu Europy, druhého Galileovského měsíce podle vzdálenosti od planety Jupiter, jsou ve skutečnosti pokryty chloridem sodným, což je známá kuchyňská sůl. Z objevu, který byl 12. 6. 2019 publikován v časopise Science Advances, vyplývá, že podpovrchový oceán Europy se chemickým složením podobá pozemským oceánům více, než jsme doposud předpokládali.
Měření rychlosti současného rozpínání vesmíru neodpovídá hodnotě, která byla očekávána na základě toho, jak vesmír vypadal krátce po Velkém třesku před 13 miliardami roků. Astronomové na základě využití Hubbleova kosmického teleskopu HST podstatně snížili pravděpodobnost, že tato nesrovnalost je určena chybně. Neshoda panuje mezi současnou rychlostí rozpínání vesmíru změřenou pomocí HST a rychlostí rozpínání vesmíru změřenou družicí Planck provozovanou ESA, která studovala podmínky panující v mladém vesmíru zhruba 380 000 roků po Velkém třesku.
Přehled událostí na obloze od 6. 5. do 12. 5. 2019. Měsíc bude v první čtvrti, očekáváme zajímavé zákryty hvězd. Večer je vidět Mars, v druhé polovině noci Jupiter a nad ránem Saturn. Na Slunci je opět stará známá aktivní oblast se skvrnami. Další úspěšný start má za sebou Falcon 9 a nákladní Dragon už je u ISS. Úspěch slaví i Čína, suborbitální raketa a loď New Shepard a také malá raketa Electron. Před deseti lety byla v rámci mise STS-125 provedena poslední oprava HST.
Naše Galaxie – Mléčná dráha – obsahuje odhadem asi 200 miliard hvězd. Avšak to je pouze špička ledovce – naše Galaxie je obklopena obrovským množstvím neznámého materiálu, tzv. temné (skryté) hmoty. Astronomové vědí o její existenci, protože dynamicky by se Mléčná dráha rozpadla na kusy, pokud by ji temná hmota nedržela svojí gravitací pohromadě. Astronomové by si přáli velmi přesně změřit hmotnost naší Galaxie a lépe porozumět tomu, jak se myriády galaxií v celém vesmíru zformovaly a jak se vyvíjely.
Po několik let trvající analýze skupina planetologů využívajících Hubbleův kosmický teleskop HST nakonec přišla s vysvětlením původu záhadného měsíce obíhajícího kolem planety Neptun, který byl pomocí HST objeven již v roce 2013. Tento malý měsíček pojmenovaný Hippocamp se nachází mimořádně blízko mnohem většího Neptunova měsíce s názvem Proteus. Obvykle by měl měsíc jako Proteus po delší době gravitačně odmrštit stranou mnohem menší měsíc nebo jej „pohltit“, když vyčistí svoji oběžnou dráhu.
V průběhu svého rutinního každoročního monitorování počasí na vnějších planetách Sluneční soustavy poskytnul Hubbleův kosmický teleskop HST zřetelný pohled na bouři s dlouhou životností obklopující oblast kolem severního pólu planety Uran a odhalil novou záhadnou tmavou skvrnu na planetě Neptun. Podobně jako na Zemi se i na Uranu a Neptunu střídají roční období, což může mít na svědomí některé útvary v jejích atmosférách. Avšak jednotlivá roční období jsou zde mnohem delší než na Zemi: spíše než o měsíce se jedná o desítky roků.
Kulové hvězdokupy jsou pradávné skupiny několika stovek tisíc až miliónů hvězd, které jsou gravitačně vázány do kulových struktur o průměru 100 až 200 světelných roků. Tyto objekty patří mezi nejstarší hvězdná uskupení ve vesmíru. Jsou také favorizovanými cíli pro astronomy amatéry. Při pozorování malým dalekohledem vypadají jako větší „rozmazaná hvězda“. Kolem naší Galaxie jich krouží zhruba 180.
Astronomové využili Hubbleův kosmický teleskop HST a evropskou astrometrickou družici Gaia k uskutečnění nejpřesnějších měření rychlosti rozpínání vesmíru od doby, kdy byla poprvé téměř před sto roky vypočítána hodnota Hubbleovy konstanty. Výsledky publikované v časopise Astrophysical Journal poskytly další důkazy o nesouladu mezi rychlostí rozpínání blízkého okolního vesmíru a vesmíru v počátcích jeho existence.
