Hvězdárna Valaské Meziříčí pořádá ve spolupráci s Valaskou astronomickou společností ve dnech 2. a 4. dubna 2004 v přednákovém sále hvězdárny seminář na téma Nebezpečí vesmírné apokalypsy fakta a mýty.
Večer 14. března se mi podařilo objevit jedenáctou novu v galaxii M31. Jedná se o třetí letošní novu objevenou v této galaxii a zřejmě poslední pro tuto pozorovací sezónu. Všechny 3 letošní novy v M31 byly objeveny z ČR.
V pátek března Slunce vyvrhlo podivuhodnou protuberanci. Tento jev zaznamenala sluneční observatoř SOHO.Protuberanci tvoří "chladná" plazma o teplotě pouze 80 000° Celsia. Tato plazma je opravdu chladná - pokud ji porovnáme s teplotou koróny, jejíž teplota přesahuje dva miliony stupňů Celsia.
Pomocí Spitzerova teleskopu bylo objeveno velké těleso pravděpodobně patřící do Oortova oblaku. Objekt s označením 2003 VB12 je označován jako "Sedna", podle inuitské (eskymácké) bohyně oceánu.2004.03.16 - opravy: odkaz na cirkular MPEC, upresneno oznaceni (je 2003 VB12, ne 2003 VB16)
Tiskové prohlášení ČAS číslo 58
Ve sluneční soustavě je devět planet. Na jedné z nich žijeme, takže na obloze jich můžeme sledovat přirozeně jen osm. Jen pět z nich je natolik jasných, že je můžeme spatřit i bez použití dalekohledu. Jedná se o planety Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Zbývající tři - Uran, Neptun a Pluto - jsou již velmi daleko od Slunce a odrážejí zpět k Zemi jen malé množství slunečních paprsků. K pohledu na všech pět planet najednou budeme muset pod oblohu přijít večer, dokonce hned za soumraku, protože Merkur zapadá brzy po západu Slunce. Zatímco nejníže nad západem bude planeta Merkur, západnímu večernímu nebi bude vévodit Venuše. Jupiter najdeme zvečera na východě. Vysoko nad jižním obzorem bude svítit Saturn a také Mars.
Z nebe nemohou padat kameny - usnesla se Akademie věd v Paříži v 18. století. Přesto kameny z nebe padaly předtím i potom. Lidé si jich všímali už starověku a vědci se jimi zabývají dosud. Dnes už víme, že naše Země je kosmickými tělesy bombardována kontinuálně. Drtivá většina z nich má naštěstí velikost prachového zrnka, vypaří se v atmosféře a nanejvýš je spatříme jako jasný meteor. Občas je však mateřské těleso natolik velké, že odolá průletu zemskou atmosférou a jeho malá část dopadne na Zemi jako meteorit. Každoročně dopadne na Zem a je nalezeno několik kilogramů meteoritů. Mimořádnou událostí pak může být dopad skutečně velkého tělesa. Například pravděpodobnost střetu tělesa o velikosti několika desítek metrů se Zemí je jednou za několik tisíc let a vytvořilo by kráter o průměru až jeden kilometr.
