Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  Příběh fotografie: Pršení Perseid nad Kolonickým sedlem

Příběh fotografie: Pršení Perseid nad Kolonickým sedlem

Pršení Perseid nad Kolonickým sedlem.
Autor: Petr Horálek

Není to tak dávno, co vyšel snímek s původním názvem „Cestičky Perseid“ jako Astronomický snímek dne NASA. Hned na to se spustila smršť dotazů, jak taková fotografie vlastně vznikla. Nuže, nebyl to žádný med. Ale než abych oprašoval dva roky starou práci, nic netuše o vysněném úspěchu v APODu (prakticky mimo internet) jsem mezitím s velkými nervy i očekáváními v plném proudu cvakal data do zbrusu nového portrétu tohoto překrásného každoročního meteorického roje. A protože pohled na snímek z jista znovu vyvolá spoustu otázek, napadlo mě vás raději přímo pozvat do perného zákulisí vzniku této nezvyklé mozaiky. Abyste pochopili – snímek rozhodně není výsledkem „fotošopování“, nýbrž poměrně náročných fotografických sekvencí, kalibračních a geometrických procedur a především fantastického štěstí a krásného nebe ve slovensko-ukrajinsko-polském Parku tmavé oblohy Poloniny. Článek je tak zároveň velkým poděkováním těm, kteří mi toto umožnili, zejména pak Paľovi Rapavému z Hvězdárny v Rimavské Sobotě a pochopitelně všem pracovníkům Vihorlatské hvězdárny s odloučeným pracovištěm v Kolonickom Sedle…

Velký otazník visel nad mou čerstvě ostříhanou hlavou už v polovině jara letošního roku, když bylo jasné, že letošní Perseidy budou opět nerušené Měsícem (a znovu si to tak vychutnáme až v roce 2018). Pochopitelně jsem lamentoval nad myšlenkou o návratu do jižních končin Čechy milovaného Chorvatska, ale na takový výlet to chtělo penízky, které byly holt vyčerpány už dávno a jinými sny. Takže kam teď? A je ti jasný, že oproti Chorvatsku je jakákoliv méně daleká destinace ve středu Evropy pro Perseidy kvůli počasí sázkou do loterie? Tyhle otázky jsem si kladl jen pár desítek minut, když mě v tom napadlo, že Slovácko, ktoré sa nesúdi, ponúka krásnu prírodu vrátane slávnej Poloninskej oblasti tmavej oblohy. A tak jsem jen tak informačně napsal skvělému Paľu Rapavému, řediteli Hvězdárny v Rimavské Sobotě, který však při své pohotové povaze namísto informační odpovědi v podstatě ze dne na den prakticky zařídil mojí (záhy ne tak soukromou) expedici. To jsem ještě netušil, jak perná, ale i parádní to bude realita.

8./9. srpna 2015: Tu sa upečeš!

Park tmavej oblohy Poloniny leží na východě Slovenska, na východ od města Snina až přes hranice do Ukrajiny a Polska. Vskutku nejvýchodnější bod je zároveň nezvyklým hraničním trojbodem a nabízí v rámci střední Evropy opravdu pěkné pohledy do nebe. Ačkoliv na jihu září větší města z Ukrajiny a nemálo oblohu ovlivňuje i město Snina, podobně pěknou oblohu jsem v rámci naší zemičky zažil snad jen v Novohradských horách (nový kandidát na oblast tmavé oblohy?) a v Beskydech. Samozřejmě vše závisí na počasí a to si v období Perseid na východě Slovenska opravdu podalo ruku s peklem. „Příjemných“ 38° C v autě bez klimatizace přes 650 kilometrů… no moje geny jsou obdařeny opravdu silnými nervy. Není tak divu, že jen co jsem v sobotu 8. srpna večer dorazil na místo Kolonické hvězdárny, kde už probíhala meteorická expedice pro slovenskou mládež (velmi talentovanou!), prakticky jsem se sklouzl po svém potu ze sedačky řidiče na roztopené parkoviště a neměl jsem chuť na nic jiného, než svorně kamkoliv zalehnout a nechat se unášet proudy jemné hudby a o něco chladnější teplotou tropických nocí. Hned u vrat mě přivítal Peťo Mikloš, který mě jako pomocný vedoucí tábora zahltil nejpodstatnějšími organizačními fakty včetně jmen účastníků expedice, které jsem pochopitelně pro svůj mizerný paměťový aparát okamžitě zapomněl. Ale čo som nezabudol, bola slovenčina, ktorú som tak medzi krajanmi konečne mohol naplno začať praktikovať. Slunko ale rychle vklouzlo za nedaleké stromy a já si v tom mírném hektičnu konečně mohl vytáhnout spacák a vybrat se na nejbližší flek s dobrým rozhledem. Shodou okolností přímo pod hvězdárnou na ranveji, ne až tak oficiální letové dráhy. No a co byste čekali – pro svou ne až tak oficialitu jsem velmi záhy pochopil, proč není úplně nejlepší (i když je tam velká brána a cedule se zákazem, kterou ovšem málokdo respektuje) lehnout si přímo doprostřed ranveje. Abych to zkrátil – málem už první noc bylo po všem, když jsem nechal drahocenný foťák na stativu cvakat kontinuální expozice pro zachycení prvních Perseid na asfaltu, na který se tu bez upozornění vyřítil sporťák za plné tmy to drandící až ku konci ranveje, kde si puberťáci s velkou chutí vyzkoušeli pár piruet na ječících gumách. Tak se mi podlomila kolena, když jsem zpovzdálí sledoval málem těžce zpečetěný osud mého foťáku… Uf, šlehnul to borec o fous vedle, zmizel o stovky metrů dál a já od té noci už jsem poučen na ranveji karimatku nerozložil. Ale šťastný konec v časných hodinách znamenal z asi 500 snímků zachycení prvních 16 Perseid.

9./10. srpna 2015: Lepší „zabitá“ noc

Sen každého, to vám povím: Budíček o 12. hodině, snídaně o 13. hodině, oběd po 18. hodině, před setměním svačina a pak dostupná „nočera“ v kuchyni i rozpálené jídelně, které s oblibou neřekl nikdo jinak než „Pub“. Do toho přítomnost legendárního pozorovatele proměnných hvězd, Paľa „Amiga“ Dubovského, který proměnky nikdy nepověsil na hřebík, ale též s oblibou věšel cosi na sebe… No cosi, spíš kohosi – jeho malou ratolest, co si na hrudi otce vytvořila jasnou pověst nejmladšího hvězdáře pod tropicky žhnoucím Sluncem. Skvělí expedičníci přes den holdovali vesměs spánku, občas zpracování napozorovaných dat, ale našla se i neskutečně talentovaná sličná Lenka, která s přehledem nakreslila do pár hodin dílo hodné vystavení v hlavní síni národní galerie. Do několika dní tak nakreslila celý areál hvězdárny a hádám, že krásnou kresbu nyní nově najdete vyvěšenou někde uvnitř hlavní budovy...

Ale pojďme zase do nočních hodin. S celkem jasnou představou, co má snímek obsahovat, jsem si navýšil laťku zas o kus výš. Se slovy Roba Jakaba (slovenská „Partička“) – „Je to výzva!“ – jsem si řekl, že po precizně učiněné modifikaci foťáku (díky, Martine Myslivče!) by byl hřích, abych snímek „odflákl“ nějakou panoramatickou maskou nebe, na kterou pak budu přičítat zachycené meteory. Kdepak. Když už ždímat do morku fotonů, tak s plnou polní… ehm, přespolní… no spíš loukovou. A tak nesměla chybět montáž, kterou jsem stále ještě nevrátil jejímu nesmírně váženému majiteli (hádám, že sis o ní spíš prozíravě ještě neřekl, Miloši Druckmüllere… každopádně též velké dík!). K večeru jsem vytáhl komplikované zařízení (už poučen z předchozí noci) na louku vedle ranveje, řádně ustavil a začal s velkým nadšením snímat v hodinových intervalech dvouminutové expozice. Samozřejmě pro zachycení co nejdelšího úseku Mléčné dráhy od centra k radiantu v Perseovi to znamenalo „zabít“ prakticky celou noc, neboť oproti focení meteorů jsem musel o dost přiclonit, čímž jsem zákonitě odsoudil slabé Perseidy. Poloniny ale nezklamaly a v průběhu noci jsem se kochal po dlouhé době tak úchvatným letním nebem severní oblohy, že i někteří jižané by mohli závidět. To jsem ještě zdaleka netušil, že příběh si pár vrtochů připraví. Ten nejžhavější už další den…

10./11. srpna 2015: Veď ťa tu odstrelia… ak ťa teda nezožerie medveď

Pochopitelně s blížícím se maximem jsem začínal být nervózní, neboť snímky oblohy by byly, ale krajina, nad níž obloha originálně stála, nebyla nijak vábná. Přes žhavý den jsem ještě marně hledal chladnější místnost, kde bych mohl pro dvouminutové expozice z montáže nafotit darkframy za přibližně stejných teplotních podmínek. Nakonec mi Peťo udělal obří laskavost, když mi otevřel bránu do světa poměrně nového planetária, které je součástí hvězdárny a byť zvenčí vypadá jak cirkusový stan, vnitřek nabízí fantastické prostory pro semináře ale i ubytování (ostatně z jednoho okraje jsou ubytovací buňky, z nichž jsem jednu obýval já). Nic netuše jsem foťák umístil do místnosti, která byla shodou okolností (jak jsem zjistil až další den) kanceláří pana ředitele, Igora Kudzeje. Víc mě zaujal velký výběr filmů na DVD, mezi nimiž nechyběla ani legendární Baraka z roku 1991 od úžasného experimentátora a „poetického“ kameramana-režiséra Rona Fricka. Jen stačilo kouknout na ten obal a bylo zaděláno na desítky minut plynoucích asociací nejkrásnějších vzpomínek v mém životě. A u toho v rohu u chladné zdi jak potrestaný žák stál ten zakrytý foťák a cvakal darkframy…

Po denní rutině jsem už měl jasno, že dnes to musí být. Dnes musím vzít foťák do okolí a vybrat vábivý kus poloninské krajiny, který pak sesadím podle hodinového úhlu večerní oblohy s ještě nevytvořenou mozaikou fantastické východoslovenské oblohy. No, tip by byl – ostatně už včera jsem si udělal procházku s jedním z expedičníků, talentovaným Robem, který mi ukázal jedno moc pěkné vyvýšené místo s výhledem na hvězdárnu na druhém konci sedla a tyčícími se vrcholky Fedkov (978 metrů m n.m.) a Strihovská Poľana (982 m n.m.). Už ale při návratu nás míjel stříbrný teréňák s mohutným plešatým pánem, který už od pohledu neměl zrovna srdce ze zlata. Tedy, to bylo první zdání. Robo mi v tom pak s klidem pověděl, že „okrem tmavej oblohy je tu tiež veľa poľovníkov“. Ale neřekl to nijak rozechvělým hlasem, takže jsem necítil sebemenší hrozbu a na kopec se při setmění vydal i dnes.

Už při výstupu jsem si všiml, že u posedu na kraji kukuřicového pole je jasné červené světlo. A na okraji pole, které pak přecházelo po obloukové linii v louku, se snášel s plným předním osvětlením ten teréňák. „Ajaj,“ říkám si. No a samozřejmě teréňák si to mašíroval jedinou cestou, která do kopce vedla, či že setkání se vyhnout nedalo. Tak si to nevinně kráčím a teréňák proti mně. Najednou zastavuje, otevírá se přední okno a už slyším: „A ty kadiaľ ideš?“ Já že tu do kopca, že idem fotit oblohu. „No to by som ti ani neradil, hej.“ Já že „Prečo?“… „No takto,“ povídá pán, „dneska je tu veľa poľovníkov a tiež sú tu zrovná aj nebezpečná zvieratá. Teraz som išiel kolem stáda diviakov a včera sme tu zbadali aj medveďa… vieš čo? Tu si nastúp.“ A otevřel dveře, za nimiž na sedačce ležela obří puška a střelivo. Ovšem co se zprvu zdálo jako děsivé individuum, se velmi rychle změnilo v neskutečně hodného a laskavého pána. Vzal mě do auta a vyvezl na jiný kopec s tím, že podle něho to je relativně nejbezpečnější místo. Že teda můžu jít tam, kam jsem měl namířeno poprvé, ale musím pořád svítit, pač s tím světlým oblečením, co mám na sobě (to, co vidíte na fotce), si mě snadno spletou se srncem. No a já pochopitelně vybaven jen citlivýma očima a mobilem jsem neměl po ruce jedinou baterku. Jen slabý displej mobilu. A teď co, že? Vrátit se? Blbost, ztratím hodinu a přijdu o další možné Perseidy. Tak jsem myslivci poděkoval, ustavil foťák a začal zabírat krajinu z místa, které mi pro sichr doporučil jako nejbezpečnější možné. „Aj keď teda ten medveď bol len o ten kopec ďalej, takže keby náhodou dačo, tak okamžite volaj miestnu linku, hej?“… „No zbohom,“ povídám slovensky, ale stále mám v hlavě ta slova Roba Jakaba „Je to výzva.“ Pán mi ještě ukázal, že v jakých směrech jsou myslivci, o kterých ví, ale že i tak si mám pořád svítit mobilem, aby další rána, kterou uslyším, nebyla záhy i citelná v těle. Rozloučil se s tím, že ještě obvolal mobilem všechny okolo, že ať nestřílí mým směrem, nasedl do teréňáku a pomalu zmizel dole v údolí, kam se napojil na silnici. Pro pěknou fotku krajiny jsem dělal dvě dvacetiminutové sekvence. Čtyřicet minut se mi třásly všechny svaly a napjatě jsem poslouchat cvrdlikat cvrčky bez jediného pohnutí. Vždycky, když přestali, zalil mě pot, že je něco vylekalo, a už jsem jen očekával řev medvěda. To jen na okraj – že při té užaslé póze, kterou vidíte na fotografii (to je jen z jedné 30sekundové expozice), to ve mně uvnitř nervozitou vřelo jak v kotli záoceánského parníku. Naposledy jsem se tak cítil v Ugandě, kdy se ke mne při focení nebe u Bílého Nilu od zad tiše přiblížil zvídavý hroch. Když uplynulo 40 minut, které jsem odpočítával s neustále rozsvíceným mobilem, vyšlo do té doby 5 ran a já popadl foťák i se stativem do jedné ruky, mobil do druhé, cvakal darkframy a přitom hledal cestu, jak se vrátit bez medvěda za zády zpátky na tu silnici pod kopcem. No ale co už – pozadí s krajinou jsem úspěšně nafotil.

Po půlhodince cesty zpátky k hvězdárně už nádherně zářila Mléčná dráha a pravidelní návštěvníci si to štrádovali přímo k bráně. Já jen popadl v areálu spacák a šel znovu na své místečko na louce pod ranvejí, kde jsem jistým heroickým úsměvem tiše oslavoval další úspěch pro vznik této fotografie. A maximum už je prakticky za humny…

11./12. srpna 2015: Zakletý Štír

Nastal čas se pustit do prvních operací. Data z montáže dala na tři jednotlivé snímky a data z perného pobyt na kopci nad sedlem ještě dva do mozaiky. Zatímco ty z montáže byly skvělé a zabíraly Mléčnou dráhu za relativně stejných podmínek (každá ze tří byla sesazena ze 30x120 sekundových expozic, pochopitelně kalibrovaných o darkframy), ta z kopce byla pro oblohu na vyhození. A tak se smutkem zjišťuji, že aby nezbylo jediné hluché místo v mozaice, musím ještě hodinu obětovat na oblohu na úkor meteorů. Dlouho jsem si lámal hlavu, kam jet, neboť to tu všude po silnici je jen v údolí a na kopec se nikam autem vyjet nedá (pokud teda nemáte teréňák a mysliveckou licenci). Nakonec jsem to prostě odvlekl na druhý konec ranveje, odkud byl Štír o něco víc vlevo od těch vysokých kopců. Bohužel i tak se v průběhu hodiny zcela schoval za kopce, takže jsem musel další den oblohovou mozaiku sesadit o pozdější čas a zakletého Štíra – nejkrásnější souhvězdí nebe – nechat skrytého kopci. Zato však hned po skončení snímání této části nebe jsem už měl prakticky všechno nafocené – pochopitelně kromě Perseid samotných. Takže od této chvíle už to bylo jen na dobrém počasí a díky již předvytvořené kompozici mi nezbylo, než zbytek odevzdat takřka do rukou boží. Montáž šla zpět do kufru, foťák na stativ, ISO 8000, objektiv zůstal pochopitelně stejný, jen clona zcela minimální a hurá doufat, že ty malé prachové potvůrky z ohonu komety Swift-Tuttle si to nad Kolonickou oblohou na namíří v rámci perspektivy tam, kam potřebuji. Mno, po této noci už nebylo proč plakat – na konto přibylo dalších 32 kousků…

12./13. srpna 2015: Kokos, to čo je za cirkus?

Maximová noc! A počasí kupodivu stále žhavé a jasné. Vlastně si ještě víc uvědomuju to štěstí – pořád jsem si ještě nepořídil vyhřívání objektivu. A kdyby náhle šla teplota dolů tak to můžu rovnou zabalit. No ale toto počasí, ačkoliv je pekelné, je pro focení Perseid takhle nalehko úplně ideální. Ovšem jedno velké ALE jsem zjistil až příliš pozdě…

Mišo už odpoledne začas organizovat a mírně chaoticky pobíhat. Já že co se děje. No, co se děje – počasí fantastické a jak už to tak bývá, místní televize vzaly informace o Perseidách z kontextu tak, že lidi okamžitě volali, či můžou přijít pozorovat na hvězdárnu a v kolik hodin to vlastně lítá. Málo platné jim všem znovu vysvětlovat, že Perseidy létají už několik dní a že nejlepší je to sledovat ráno mezi půlnocí a rozbřeskem. Kdepak. Lidi se prostě řídí svým zažitým rytmem a čekají, že vše budou mít na hvězdárně jak na dlani. Tak Mišo už po mnohé zvedá telefon a vysvětluje, že jestli chtějí na hvězdárnu, tak pochopitelně můžou – je vidět Saturn a mnoho dalšího – ale na Perseidy ať si spíš vezmou spacák a lehnou si někam na louku.  Výsledek? Lidi opravdu přišli na louku, ale přímo pod hvězdárnu a v nechutných davech! Vzali si mnoho pro posilnění a zabrali si zrovna všechna ta místa, kam jsem byl zvyklý chodit já. No super. A aby toho nebylo málo, ranvej postupně zaplnilo na stovku aut, s tím že málokdo pochopil, že aby vůbec někdo něco viděl, bylo by vcelku fajn pohasínat přední reflektory aut. Tenhle cirkus neměl konce a nájezdy s dálkovými světly přímo do směru fotografované oblasti byly četnější jak množství všech odhozených vajglů během noci. No hrůza. Tušit to během dne, spakuju se a jedu pryč –klidně někam pod ty medvědy.

Naštěstí se to ale kolem 1. hodiny ranní velmi rychle uklidilo, neboť maximum bylo přeci jen ve všední den a mnozí neurvalci museli ráno do práce. A pochopitelně naštěstí právě úderem té první začalo to nefalšované divadlo. Ačkoliv za celou expedici tuto noc bylo počasí nejhorší a obloha se celá potáhla cirry, Perseidám to vcelku nevadilo. Především pak poslední hodinka před rozbřeskem byla doslova zázračná jak pro fotografii, tak pro bezmezné se kochání. Perseidy létaly po skupinkách a někdy i tři do půlminuty. Ostatně důkazem jsou i některé mé surové snímky. Navnaděn předchozí nocí, kdy za rozbřesku severozápad rozčísl patrně nejjasnější bolid – a já ho bohužel nezachytil – jsem tak s hlubokou nadějí vyhlížel i tentokrát. Ale bohužel. I když to létalo parádně a v jeden moment padl meteor kamkoliv jsem se ohlédl, nikdy tak jasný, aby se stal doslova perlou na vytvářeném snímku. A s rozbřeskem, kdy únava už tížila celé tělo, jsem tak s mírným smutkem šel spát. Za noc zachyceno 68 Perseid, ale žádná ta pořádná. Ach jo…

13./14. srpna 2015: APOD a vytoužený bolid

V počítači už se mi skladnilo přes 130 meteorů a jen dva z nich měly o něco větší jas. Chtěl jsem se podívat, co kdo kde jinde ve světě, tak jsem s dychtivým pohledem vyběhl k internetu na hvězdárně. Sice pomalý, ale dostatečný na facebook. Otevřu ho a koukám po pěkných úlovcích jiných fotografů. Je mi trošku divné, že ač jsem internet nenavštívil už skoro týden, všichni nějak s oblibou komentují můj obrázek z Hvaru. Co blázní? Tak si tak pročítám ty smělé komentáře a na jejich konci záhy vidím „Gratuluju k APODu!“. Já že co… jaký APOD – vždyť to už je skoro půl druhého měsíce pryč a navíc jiný snímek. No, ještě pár minut tomu nevěřím, dokud nevidím u jednoho expedičníka otevřené Astro.cz, neboť jsem ho při jeho neutuchajícím zájmu o focení odkázal na můj návod ke krajinářské fotografii. Pohlédnu a fakt tam ty Perseidy v pravé části jsou. Úplně mě jímá těžce popsatelné vzrušení. Moje fotka je na APODu! A jaká náhoda že zrovna v ten samý den jsme chtěli Mišovi pogratulovat k nedávným narozeninám a já mu věnoval svou knížku „Tajemná zatmění“, která obsahuje i tento obrázek. Zrovna v tento den ta knížka najednou tak symbolicky stoupla na ceně. Někdy se prostě takové příjemné náhody semelou…

Pro expedičníky bohužel poslední noc, expedice končí zítra. A tak je v programu běsnící grilovačka, kytara a tak vůbec. Já tak nějak při vědomí, že už je to přes 12 hodin po maximu a Perseidy po vrcholu těžce padají aktivitou dolů, v podstatě ani nevím, či mám fotit. Navíc se to tu tak pěkně druží, Mišovy narozeniny a můj příjemný úspěch tomu dávají korunu… ale tak ještě jedna noc tomu foťáku neuškodí. Krom toho včerejší cirkus se už opakovat nebude, takže si bez obav můžu foťák dát opět na své místo na louce bez obav, že skončí u někoho ve sbírce. Tak činím, chvíli i ve spacáku polehávám, no a pak se vracím zpátky. Mišo s radostí – ale i s mírou – nalévá jakousi kanadskou skotskou, v ruce ladí kytaru a do širých poloninských krajů zní jeho světlým hlasem spousta slovenský i českých trempovek. Obloha vymetená, paradoxně oproti včerejšku jedna z nejtmavších. A já už vědomě fotím jen tu část oblohy, o které vím, že mi doposud do mé mozaiky neposkytla moc meteorů. A tu náhle záblesk nad Orlem. Krásný meteor, tak okolo -3 magnitud. Ještě se mu rozplývá stopa. Jásáme i s Mišom, který taky při tom veselení fotí, neboť oběma proťal fotografované pole. Veselí se dál, když v tom náhle nad Vegou jak zářícím perem nakreslený sviští bolid i s několikaminutovou stopou. Minimálně -6 magnitud. Fantastický kousek! Dokonalá podívaná a další důvod k oslavě! „To je on,“ křičím, „ten jsem tam potřeboval!!!“ Vygradované štěstí tohoto dne právě dosáhlo maxima! A díky němu si můžete na snímku vychutnat ten krásný barvitý bolid v horní polovině. Barvičky jsou způsobené jasnou meteorickou stopou, která se hned po pohasnutí bolidu začala svízelně kroutit jako paragraf. S tímto unikátem a dalšími z dnešní noci jsem tak celkově zachytil 174 Perseid do snímku. Děkuji ti, přírodo!

Několik čísel a dat

Pokud by vás více zajímalo, co tedy vše stálo za tímto snímkem, tu je mírná rekapitulace: Vše bylo foceno na Canon 6D IR Baader modifikovaný a objektiv Sigma 15 mm. Pro vytvoření hvězdného pozadí byly vytvořeny 4 segmenty, každý 30 snímků po 120 sekundách (ISO 4000, f4.5; k tomu 50 darkframů), pro krajinu dva segmenty ze 30 snímků po 20 sekundách (ISO 8000, f3.5, 50 darkframů). Oblohové snímky složeny na sebe, krajinové snímky na sebe a na hvězdy, podle poloh hvězd v krajinové mozaice potom sesazena krajina a obloha do jedné masky. A do této masky potom byly individuálně vkládány jednotlivé meteory (pořízeny rovněž při ISO 8000, f3.5), jejichž originální snímky byly opět kalibrovány darkframy a geometricky korigovány pro masku hvězd. Meteory se snímaly celkem 6 nocí, průměrně po 550 snímcích za noc (průměrně – tj. některé noci jen 200 snímků, jiné přes 700) a na těchto cca 3300 snímcích bylo zachyceno celkem 174 Perseid. Celkově bylo použito přibližně 120 GB dat do této výsledné mozaiky. Přibližný čistý čas strávený nad vytvořením této mozaiky od prvního cvaknutí závěrky až po poslední úpravy snímku je asi 95 hodin (reálně mezi 8. a 23. srpnem 2015). No prostě jak řekl Robo Jakab: „Je to výzva.“

Poděkování na závěr

Snímek by rozhodně nevznikl za podpory a pomoci mnoha lidí, kteří mi umožnili tento můj takřka vysněný portrét úchvatného „rojení“ Perseid nad Kolonickým sedlom vytvořit. V prvé řadě tedy Paľu Rapavému a Miloslavu Druckmüllerovi. Dodatečně také Martinu Myslivcovi. Dále a neméně však též Mišovi Maturkaniči, Peťovi Miklošovi , Paľu A. Dubovskému a pochopitelně panu řediteli Vihorlatskej hvezdarni, panu RNDr. Igoru Kudzejemu, CSc. Poděkování také patří všem účastníkům pozorovací expedice Perseidy 2015 na Kolonickom sedle, Slovenskému zväzu astronómov a pokud toto čte i onen myslivec se stříbrným terénním vozem nad Kolonickým sedlem, jsem nesmírně vděčen i jemu.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Fotogalerie Petra Horálka
[2] Park tmavé oblohy Poloniny
[3] Hvězdárna v Kolonickom sedle
[4] Slovenský zväz astronómov



Seriál

  1. Příběh fotografie: Pršení Perseid nad Kolonickým sedlem
  2. Fotografie: Rojení Perseid nad Královou Studňou
  3. Obrazem: Tak jsem je viděl všechna...
  4. Obrazem: Nova nad Supernovou
  5. Obrazem: Unikátní planetární přehlídka na noční obloze
  6. Obrazem: Tři planety za slunovratu
  7. Obrazem: Hvězdné nebe nad ondřejovskou observatoří
  8. Obrazem: Zelený i rudý záblesk nad zříceninou Lichnice
  9. Obrazem: Super a mikro zatmění roku 2018
  10. Obrazem: Barvy nejdelšího zatmění Měsíce
  11. Obrazem: Bolid z Persea s dlouhotrvající stopou
  12. Obrazem: Proud meteorů z Persea nad kolonickou observatoří
  13. Obrazem: Z Liptovské Mary k Marsu
  14. Obrazem: Protisvit v Beskydech
  15. Obrazem: Dvě úplná zatmění za sebou
  16. Obrazem: Geminidy a kometa nad pohádkovou Sečí
  17. Obrazem: Boa Vista – (Ne)dotčený ráj Atlantiku
  18. Obrazem: Kometa z rakety nad Maledivami
  19. Obrazem: Sbírka pozoruhodných měsíčních zatmění
  20. Obrazem: Kosmická stanice před Měsícem
  21. Obrazem: Den a noc na staveništi největšího dalekohledu světa
  22. Obrazem: Hvězdné nebe nad Broumovským klášterem
  23. Obrazem: Meteory z Kvadrantid okolo slabé Betelgeuze
  24. Obrazem: Nebe z obou polokoulí
  25. Obrazem: Před 100 lety byl objeven největší meteorit světa
  26. Obrazem: Celonoční mozaika Perseid
  27. Obrazem: Proměny komety NEOWISE nad Tatrami
  28. Obrazem: Hvězdné zrcadlo do minulosti


O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Perseidy, Oblast tmavej oblohy Poloniny, Perseidy 2015, Kolonické sedlo, Astrofotografie 


50. vesmírný týden 2024

50. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 9. 12. do 15. 12. 2024. Měsíc je nyní na večerní obloze ve fázi kolem první čtvrti a dorůstá k úplňku. Nejvýraznější planetou je na večerní obloze Venuše a během noci Jupiter. Ideální viditelnost má večer Saturn a ráno Mars. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Geminid. Uplynulý týden byl mimořádně úspěšný z pohledu evropské kosmonautiky, ať už vypuštěním mise Proba-3 nebo úspěšného startu rakety Vega-C s družicí Sentinel-1C. A před čtvrtstoletím byl vypuštěn úspěšný rentgenový teleskop ESA XMM-Newton.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Kométa Tschuchinshan-ATLAS nad Spišským hradom

Titul Česká astrofotografie měsíce za listopad 2024 obdržel snímek „Kométa Tschuchinshan-ATLAS nad Spišským hradom“, jehož autorem je slovenský astrofotograf Róbert Barsa.   Listopadové kolo soutěže „Česká astrofotografie měsíce“ vyhrál opět snímek komety Tschuchinshan-ATLAS. Ostatně,

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC1909 Hlava čarodejnice

Veríte v čarodejnice? Lebo ja som Vám hlavu jednej takej vesmírnej čarodejnice aj vyfotil. NGC 1909, alebo aj inak označená IC 2118 (vďaka svojmu tvaru známa aj ako hmlovina Hlava čarodejnice) je mimoriadne slabá reflexná hmlovina, o ktorej sa predpokladá, že je to starobylý pozostatok supernovy alebo plynný oblak osvetľovaný neďalekým superobrom Rigel v Orióne. Nachádza sa v súhvezdí Eridanus, približne 900 svetelných rokov od Zeme. Na modrej farbe Hlavy čarodejnice sa podieľa povaha prachových častíc, ktoré odrážajú modré svetlo lepšie ako červené. Rádiové pozorovania ukazujú značnú emisiu oxidu uhoľnatého v celej časti IC 2118, čo je indikátorom prítomnosti molekulárnych mrakov a tvorby hviezd v hmlovine. V skutočnosti sa hlboko v hmlovine našli kandidáti na hviezdy predhlavnej postupnosti a niektoré klasické hviezdy T-Tauri. Molekulárne oblaky v IC 2118 pravdepodobne ležia vedľa vonkajších hraníc obrovskej bubliny Orion-Eridanus, obrovského superobalu molekulárneho vodíka, ktorý vyfukovali vysokohmotné hviezdy asociácie Orion OB1. Keď sa superobal rozširuje do medzihviezdneho prostredia, vznikajú priaznivé podmienky pre vznik hviezd. IC 2118 sa nachádza v jednej z takýchto oblastí. Vetrom unášaný vzhľad a kometárny tvar jasnej reflexnej hmloviny silne naznačujú silnú asociáciu s vysokohmotnými žiariacimi hviezdami Orion OB1. Prepracovaná verzia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 150/600 (150/450 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Gemini EAF focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 209x240 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, master bias, 90 flats, master darks, master darkflats 4.11. až 7.11.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »