Perkův dalekohled

Dalekohled byl předán do provozu v roce 1967 a tehdy patřil do první desítky největších dalekohledů světa. Jeho starší dvojče na observatoři Shamakhy, o kterém jsem psal v minulém díle, bylo už v provozu a tak další dalekohled z produkce firmy ZEISS spatřil světlo světa. Tehdy to bylo skutečné dvojče, ale v následujících letech ondřejovský dalekohled prošel několika mechanickými úpravami. Z dnešního pohledu to byl rozhodující moment, protože v současnosti je z hlediska mechaniky podobný dvoumetru na observatoři Terskol, který byl posledním z produkce společnosti ZEISS.

Parametry přístroje jsou notoricky známé a nemá smysl je opakovat stále dokola. Připomenu jen základní data zrcadla. Primární parabolické zrcadlo má průměr 208 centimetrů f/4,5 s hmotností 2,5 tuny. Od roku 2020 se využívá pouze primární ohnisko a světlo je vedeno optickým vláknem do Echelle spektrografu. Dnes je dalekohled součástí konzorcia PLATOSpec pod vedením lídra Dr. Petra Kabatha Ph.D. z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. O tomto konzorciu si povíme něco více v dílu o dalekohledu E152 na La Silla v Chile.

Určitě každého napadne myšlenka, že dvoumetrové dalekohledy jsou naprosto stejné, takže postačí kopírovat jedno řešení na všechny ostatní. To by bylo fajn, ale není tomu tak. Každý jeden dalekohled je originál. Myslím z pohledu instalace řídícího systému, nebo měření či ovládání.
Jistou záludností bylo přesné měření polohy na obou osách. Původní systém využíval pouze jedno měření, které je založeno na třecím převodu. To má své výhody, ale i značná rizika. Takže v zájmu vysoké spolehlivosti a bezpečnosti nezbylo nic jiného, než instalovat další snímače. například, jedno speciální čidlo, které vytváří kalibrační bod. Něco jako bod nula. Řídící systém i během navádění neustále kontroluje několik měřících bodů a jakmile zaznamená rozdíl, dojde k automatické re-kalibraci.

Fantastická „vychytávka” konstruktérů ZEISSu je magnetická spojka deklinační osy, která přepíná jednotlivé pohony v době nájezdu na souřadnice z hrubého na jemný pohon. Spojka slouží i jako bezpečnostní pojistka, protože kdyby tubus například narazil do překážky, se spojka prosmýkne. Pokud vezmete za horní hranu tubusu, tak byste spojku „utrhli” vlastní silou.
Jemný pohon deklinační osy představuje tangenciální rameno (kuličkový šroub), který se v době přejezdu automaticky zkalibruje do nulového bodu. Hlavní motor má příkon asi jen 1,5 kW a jemný jen 200 W. S jistou mírou nadsázky by se dalo prohlásit, že velký dalekohled pohání motorek  šicího stroje. Ovšem na pohyb dokonale vyváženého soustrojí s hmotností 86 tun to bohatě postačí.

Pohon kopule s průměrem 21 metrů a hmotností 195 tun zabezpečují čtyři motory. Původní systém otáčení kopule doprovázel silný hluk vzdáleně připomínající posunování železničních vagónů. Po instalaci nového řešení s použitím frekvenčních měničů se kopule přesouvá rovnoměrně a naprosto potichu. 
Možná bude zajímavost uvést, že řídící systém dalekohledu instalovaný v roce 2007 se v průmyslu běžně používá například v cukrovarech. Koneckonců zakladatel hvězdárny v Ondřejově také vyráběl zařízení pro cukrovary, takže možná je v tom „souvislost”.
Výsledek instalace nové průmyslové elektroniky lze zjednodušeně popsat asi takto – bez zapnutých korekcí je přesnost nájezdu dalekohledu na souřadnice 5 úhlových minut a po aktivaci 7 také úhlových, ale vteřin. Nyní v kopuli pozorovatele už nenajdete, protože se vše ovládá na dálku.

Modernizovaný dalekohled se v roce 2007 předával do provozu u příležitosti jeho čtyřicátých narozenin. Doc. RNDr. Luboš Perek, DrSc., dr. h. c., který byl autorem a realizátorem myšlenky stavby dvoumetru po shlédnutí chodu zrekonstruovaného dalekohledu prohlásil: „Kluci, funguje to zase jako za ZEISSe”. Nikdy na tato slova nezapomenu, protože větší pochvaly jsme se nemohli dočkat.

Příště: Dvoumetr a medvědi na Rozhenu