Dvojče Perkova dalekohledu

Areál observatoře je poměrně rozsáhlý a obsahuje i planetárium. Ovšem my si povíme něco o hlavní dominantě a tou není nic jiného než další dvoumetr (průměr zrcadla). Dalekohled byl postaven v roce 1966 a byl tedy v pořadí druhým dvoumetrem firmy ZEISS. Ale od teleskopu v Tautenburgu se zásadně liší. Optikou, konstrukcí tubusu a hlavně montáží. Tubus dalekohledu nese klasická paralaktická montáž, která je uvnitř dutá. Tudy prochází paprsek světla do Coudé ohniska. Málokdo ví, že tento dalekohled je dvojčetem Perkova dalekohledu. Tedy v době svého zrodu, protože v současnosti si jsou oba teleskopy podobné pouze vzhledově. Jak můžu tvrdit, že to jsou dvojčata? Velmi jednoduše. Totiž na výkresech jsem osobně viděl poznámku SSSR/ČSSR, která dokladuje stejnou výkresovou dokumentaci pro oba dalekohledy. Jakási historka říká, že pouze ondřejovský dalekohled má modrý nátěr, ale pokud se podíváte na doprovodné fotografie, tak i tento kus je vizuálně stejně barevný. Od ondřejovského dalekohledu se pohledově liší jen v tom, že dvoumetr na Shamakhy má v zadní části tubusu připojený původní spektrograf.

Parametry optiky jsou následující - parabolické zrcadlo o průměru 2 metry může pracovat v třech režimech. V primárním ohnisku 9 metrů f4,5, Cassegrain ohnisku 29,5 metru f14,5 a Coudé s ohniskem 72 metrů f36.
Kritickým konstrukčním prvkem je hodinová osa montáže, která leží v hydraulickém ložisku. Volně řečeno, je to velká koule podpíraná dvěma poduškami, jimiž proudí / uniká hydraulický olej. Tlak oleje přibližně 27 bar nadzvedne osu jen o 0,03 mm a montáž vážící 86 tun se může volně otáčet. Tento důležitý parametr hlídá laserové čidlo, a dokud se osa nenadzvedne, tak jakýkoliv pohyb je zablokován. Jistou slabinou montáže jsou přívodní kabely vedoucí do deklinační osy umístěné, respektive zašité v prstenci okolo Coudé ohniska, takže jsou nepřístupné. Ovšem to je vlastnost všech čtyř dvoumetrů.

Mimořádným zážitkem byl objev zařízení, kterému se říká – fantóm. Byl to mechanicko-elektrický předchůdce řídícího systému, který řídil otáčení kopule. Dalo by se to popsat jako miniaturní dalekohled ukrytý v „kleci” s množstvím spínačů a synchronizovaný soustavou selsynů (elektrická hřídel) s pohybem velkého dalekohledu. Jakmile model dalekohledu najel na některý ze spínačů, tak se kopule pohnula. Na Mount Wilsonu takové zařízení funguje do dnešních dnů. Už 100 let!

Jen lituji toho, že jsem si fantoma nemohl vzít sebou do letadla. Byl příliš rozměrný a do kufru by se nevešel. V Muzeu Vojtěcha Šafaříka v Ondřejově by se jistě dobře vyjímal.

Příště: Perkův dalekohled