Česká stopa v astronomickém ráji

Nejprve zde byly postaveny z dnešního pohledu malé přístroje s průměry zrcadel od 0,6 do 0,9 metru a postupně přibývaly další a další. Největší z místních dalekohledů jsou dva s rovnocenným průměrem zrcadla, ale o tom až v příštích dílech.
Na observatoři La Silla jsem byl už jedenáctkrát, ale úplně poprvé jsem přijel v roce 2009. Tehdy ještě existovalo navazující spojení bez přespání v Santiagu. Spočítal jsem čas nutný pro přemístění z mého domu až na observatoř a vyšlo mi „pekelných” 33 hodin. Nyní je nutné přespat v Santiagu a druhý den pokračovat do La Sereny. Poslední úsek s autobusem ESO. Pravdou je, že dostat se na La Silla není tak úplně jednoduché, protože návštěvník musí být uvedený na jmenném seznamu, který se kontroluje už na letišti v La Sereně.

La Silla má opravdu velmi tmavou oblohu a můj první noční zážitek byl solidní ostudou, protože v značném množství u nás „neviditelných” hvězdiček jsem nemohl nalézt moje oblíbené souhvězdí Orion, které je na jižní polokouli „hlavou dolů”. Prostě fantastický pohled na dokonale černou oblohu. Kde se člověku stane, aby na vlastní oči viděl Mléčnou dráhu na horizontu a přitom rozeznával detaily? V každém případě je to místo, kde Mléčná dráha vrhá stín. Osobně můžu potvrdit pravdivost tohoto tvrzení, ale pozorovatel se musí dostat na observatoř v období místní zimy, kdy je Slunce hluboko pod obzorem.

Co je úplně nejsilnějším zážitkem, tedy hned po shlédnutí fantastického nočního nebe? Jednoznačně západy Slunce, které krajinu přemalují do podoby Marsu. Pamatuji si slova jednoho britského astronoma, který v hloučku pozorovatelů západu Slunce prohlásil: „Tak teď už vím, kde ty marsovské vozítka NASA vysadila”. To byl samozřejmě vtip, ale srozumitelně popisující úchvatnou scenérii.

Území observatoře je vlastně ostrovem civilizace uvnitř kamenité a ultra suché Atacamy. V blízkém okolí lze nalézt relativně značné množství petroglyfů (obraz na skále vytvořený v pravěku). Ovšem, není úplně snadné je „objevit” a to navzdory existující mapě. Značnou komplikací je monotónně vypadající terén pouště, který je naprosto neuvěřitelně matoucí. Téměř nic zde neroste a zlatem vyvažovanou věcí je voda. Pro dočasné obyvatele ostrova astronomie se dopravuje složitým systémem přečerpávacích stanic z několik kilometrů vzdáleného údolí. Zdroj životodárné kapaliny se nachází v okolí vstupní brány a tím pádem přibližně 1 200 metrů „hluboko” pod vrcholem La Silla. Mnohokrát mne napadlo, co asi tak a hlavně kde se napojí divoká zvířata, když se v těchto místech netvoří ani ranní rosa.

Místo astronomického ráje je dokonalé pro přístroje, ale relativně nehostinné pro lidi. Není vůbec žádnou výjimkou aby se hodnoty vlhkosti vzduchu pohybovaly na úrovni 2 - 5%. Hlavním „nepřítelem” je ostrý vítr a na La Silla fouká docela slušně. Hlavně na přelomu podzimu a zimy. Což je pro nás květen a červen. Moji kolegové při instalaci řídícího systému Dánského dalekohledu zažili vichr v nárazech 150 kilometrů za hodinu a hrozila evakuace observatoře. Koneckonců i zde platí striktní pravidla. Jedno z nich nařizuje, aby se návštěvníci po čtrnácti dnech strávených na observatoři zregenerovali na pobřeží v městě La Serena. Obvykle postačí víkend a ignorování tohoto nařízení znamená velké riziko zdravotních problémů. Další mluví o nebezpečí zásahu bleskem. Totiž v měsících leden a únor, kdy v Chile vrcholí léto, se můžou vytvářet bouřkové mraky, které produkují silné a nebezpečné blesky. Díky nízké vlhkosti se vše nabíjí značným statickým nábojem a v kombinaci s bouřkou vzniká dost nebezpečný koktejl. Osobně jsem byl několikrát svědkem tropických bouří běsnících někde v Argentině možná tak 400 kilometrů daleko. Přitom na La Silla byly vidět záblesky jako od fotografického blesku. Chci tím říci, že jde člověku mráz po zádech, když fotografuje pod tmavou oblohou plnou hvězd a každou chvíli se silně zableskne. Pak se neubrání pocitu - co když ten přísní „šlehne” do mě. 

Vzhledem k tomu, že celé Chile se nachází ve velmi silné seismické oblasti, tak samozřejmě i observatoř musí počítat se zemětřesením. Osobně jsem zažil několik malých otřesů a jelikož je v noci úplné ticho, tak člověk má pocit jakoby slyšel dunivý hluk projíždějícího vlaku. Pro případ silných otřesů platí další pravidlo. To říká, že je potřeba okamžitě opustit budovu a shromáždit se na místě k tomu určeném.
Na La Silla jsem potkal mnoho lidí, ale nesmazatelnou stopu ve mně zanechal český astronom Dr. Stanislav Štefl, který léta působil jak na La Silla, tak i na Paranalu. Bohužel Chile bylo Standovi osudné, když zde v roce 2014 tragicky zahynul. Byl to fajn člověk na kterého rád a s úctou vzpomínám.

Ještě malá poznámka o vlastenectví. Jsem velmi hrdý na to, že na observatoři La Silla poprvé v její historii zavlála česká vlajka, kterou jsme zde vyvěsili na počest rekonstrukce Dánského dalekohledu. Po dvou měsících jsem ji osobně přemístil do centrálního velínu, kde je dodnes.  Věříme, že další vlajka zavlaje ještě tento rok i na dalekohledu E152. Ale o tom až v dalších dílech seriálu.
Pro lepší představu a ještě lepší zážitek jsem připravil krátké video o cestě a pohybu na La Silla s názvem - Pojďme navštívit La Silla. 
Hezkou zábavu!

Příště: MPG 2,2 m na La Silla