Obrazem: Meteory z Kvadrantid okolo slabé Betelgeuze

Meteory z neexistujícího souhvězdí

Za rojem Kvadrantidy, jehož ledoprachové částečky „ostřelují“ zemskou atmosféru závratnou rychlostí okolo 40 kilometrů za sekundu (ale žádný strach, u meteorických rojů jsou tyto rychlosti běžné a meteoroidy zcela shoří v atmosféře) s největší pravděpodobností stojí fragment již přes 500 let neexistující komety. Ten byl objeven v roce 2003 a katalogizován pod planetkovým označením C/2003 EH1. Ona neexistující kometa, C/1490 Y1, způsobila na jaře roku 1490 meteorický déšť pozorovaný v čínském městě Ch'ing-Yang a zdá se, že šlo o její velkolepé rozloučení – důsledek jejího zániku. Dráha tělesa C/2003 EH1 se s dráhou Země protíná v téměř kolmém úhlu, což způsobuje nesmírně krátkou aktivitu roje (každoročně mezi 1. a 6. lednem). Samotné maximum je velmi ostré, s proměnlivou aktivitou mezi 60 a 200 meteory za hodinu a trvá jen několik málo hodin. Vlivem gravitace Jupiteru se proud roje od Země vzdaluje, takže přibližně za 1000 let už Kvadrantidy lidé pozorovat nebudou.

Kvadrantidy letos vyvrcholily hned o prvním lednovém víkendu, konkrétně ráno 4. ledna. A teď otázka: Že vám přijde název podivný? Roje se nazývají podle souhvězdí (či i hvězdy), odkud meteory vlivem perspektivy zdánlivě vylétají. Tento takzvaný radiant v případě Kvadrantid leží v dnes již neexistujícím souhvězdí Zedního Kvadrantu. To bylo zrušeno v roce 1922 a nacházelo se na pomezí Pastýře a Draka, jen kousek východně od oje „Velkého vozu“. Normálně bychom roj nazývali například „lednové Bootidy“ podle souhvězdí Pastýře, kde radiant leží na mapách dnešních souhvězdí, ale ne. Kvadrantidy se tak nějak v myslích lidí uchovaly. Tak či onak, je toto místo položené poměrně blízko severního nebeského pólu. Proto, chcete-li Kvadrantidy uzřít, musíte žít anebo pobývat okolo maxima roje na severní zemské polokouli, protože na mnohých (jižních) místech světa radiant už vůbec nad obzor nevychází a pozorovatel se tak octne ve stínu proudu meteoroidů. Pro seveřany jsou s tím ovšem vždy spojeny další dva otazníky – fáze Měsíce a počasí. Lednový úplněk je vysoký, jasný a tudíž zamezuje spatření slabších meteorů. Fázi sice neovlivníme, ale můžeme se podle ní řídit a vytipovat si roky, kdy Kvadrantidy budou stát za to. V případě letoška to byla paráda, protože Měsíc byl v době maxima krátce po první čtvrti, a tak zapadal ještě po půlnoci, načež nejvíce meteorů létalo až k ránu. Ještě lépe na tom budeme už v roce 2022, kdy je Měsíc kolem maxima prakticky v novu. Ten druhý problém – počasí – je však výrazně větší noční můrou.

Já měl takové štěstí v neštěstí. Jak na potvoru, právě v časných ranních hodinách 4. ledna se ve střední Evropě proháněla fronta a s ní hustá oblačnost, ne-li se sněhem či deštěm. V noci před maximem bylo ale na Oravě úplně průzračno, noc po maximu jsem musel popojet o kus dál a zase nějaké díry našel. Jak jste ale četli, maximum je dosti ostré, těch pár hodin okolo něj je to vskutku paráda, ale jinak těch meteorů zazáří jak šafránu. Takže věřte či ne (při pohledu na obrázek), Kvadrantidám jsem moc neholdoval, moje fotografické ambice se upínaly k něčemu mnohem vzácnějšímu. Než se ale k té vzácnosti dostanu, dovolím si malou odbočku, resp. doslova zatáčku.

Už len na Oravu

Oravský kraj je vskutku svérázný a místo, které mám v této oblasti moc rád – s výhledem na Malou Fatru nad Fajšovou chatou – je automobilově prakticky nedobytné bez alespoň terénního auťáku (dostat se tam samořejmě můžete pěšky, při větší sněhové pokrývce ideálně se sněžnicemi). To mi bylo jasné od začátku, takže jsem k němu ani neplánoval dorazit. Stačilo ale autem dobýt parkoviště u začátku cesty, která k vyhlídce vede. Člověka pochopitelně nejvíc „děsí“ myšlenky na probuzené medvědy po silvestrovských „řachách“, ale skutečným nepřítelem je něco mnohem obvyklejšího – zasněžené cesty. Jedu si tak do jedné té v zimě obtížné zatáčky (místní ji s oblibou nazývají „Heydrichovka“ - pro její osudovost kdejakému zkušenému řidiči), už to vypadá nadějně, že to dám i bez řetězů, a najednou se proti mně vyřítí nějaký s prominutím blbec jedoucí z kopce. Nezpomalí. Já se mu vyhnu, ale za cenu toho, že se na zamrzlé a zasněžené cestě dostanu do pasti – auto mi sklouzne do hlubokého příkopu na straně zatáčky. A už jsem nahraný. Kola vpravo nemají do čeho zabrat, jen hrabou sníh, kola vlevo visí prakticky ve vzduchu a auto se čím dál víc sklání do boku. Zatímco ten blbec se už ani neodváží vrátit a zjistit, co způsobil, netrvá ani 5 minut a už nabíhá několik místních (včetně mého kamaráda Dana Sokola a pohotového Petera Krátkého), okamžitě začíná záchranná akce s lopatičkami, narychlo sehnanými trámy a dřevěnými prkny pod kola a nakonec i majitelem mocného Forda s pohonem 4x4, který mě s doprovodem ostatních pomocníků šetrně vytahuje. Už samotná akce (jinak dost nepříjemného charakteru) díky té partě dostává úplně jiný rozměr a po jejím (úspěšném) skončení následuje pohoštění, úspěch se zapíjí borovičkou a příkop je slavnostně pokřtěn mým jménem. Až pak následuje focení. Mno, Slovensko opravdu nejde nemilovat!

Podivné věci se to dějí...

A tím se dostáváme k největší vzácnosti na snímku. Jak už jsem předesílal, vzhledem k předpovědi počasí jsem v ty Kvadrantidy spíš moc nevěřil (jen mírou vytrvalosti se mi nakonec i bez toho maximového rána podařilo zachytit beztak dost meteorů vložených do výsledné mozaiky). Takže jsem se na vyhlídku po zasněžené pláni plahočil ověnčen fotografickou technikou s fascinací při pohledu na jinak nezvyklý stav zimní oblohy. Tou vzácností je totiž oranžová hvězda vpravo nahoře do středu obrázku – hvězda Betelgeuze v souhvězdí Orionu. Pokud si obrázek prohlédnete pořádně a porovnáte s jinými snímky souhvězdí z předchozích let, neunikne vám, že oranžová stálice je povážlivě slabší. Ano, a ne jen tak o chloupek. Dokonce z umístění mezi 10 nejjasnějšími hvězdami nebe, kam běžně patří, spadla v průběhu závěru roku 2019 na 21. místo. A v lednu zeslábla ještě více. Je známo, že Betelgeuze mění svou jasnost, je to polopravidelná fyzická proměnná hvězda, jejíž jasnost kolísá v rozmezí zhruba jedné magnitudy. A právě na přelomu roku spadla na nejhlubší minimum svého jasu za poslední více jak století. Moderní lidstvo to (pochopitelně) trošku vyvedlo z míry a už se začaly v nejrůznějších periodikách a internetových novinkách objevovat první vlaštovky o tom, že se Betelgeuze chová nadmíru podivně.

Ono to teda má svůj důvod – při své vzdálenosti okolo zhruba 700 světelných roků od nás je zřejmé, že se jedná o masivního hvězdného (rudého) obra, jehož průměr by v naší Sluneční soustavě nejspíš zasahoval až za dráhu Jupiteru a váhu by oproti Slunci zatížil více jak 11krát, z čehož se při chování hvězdy dá usuzovat na chemickou nerovnováhu velké úbytky hmoty na sklonku jeho života. O tom, jaký osud (a hlavně kdy) Betelgeuzi čeká, se vedou diskuze už dlouhá léta a nejvíce teorií inklinuje k majestátnímu hvězdnému ohňostroji. Betelgeuze nám jednou na nebi fantasticky zazáří jako supernova typu II a na jejím místě se pak zrodí jasná vláknitá mlhovina, nešťastně označovaná jako tzv. planetární mlhovina (nešťastně proto, že s planetami nemá nic společné), s kompaktním magnetickým pozůstatkem v jejím centru známým jako neutronová hvězda (odhaduje se, že o hmotnosti asi 1,5 Slunce). Snem každého hvězdáře-požitkáře je se této události opravdu dožít, ale šance jsou mizivé (i když ne nulové!). Ačkoliv znamenitý ohňostroj má Betelgeuze odpálit z hlediska kosmického prakticky každou chvíli, z hlediska lidského je to otázka dlouhých věků. Může k tomu dojít kdykoliv v následujících asi 100 000 letech, ne–li více. Přesto by to ale (i s vědomím skončení pohledu na Orion, jak jej známe) byla vskutku převzácná podívaná – poslední galaktická supernova zazářila na pozemské obloze v říjnu roku 1604 v souhvězdí Hadonoše pod bedlivým dozorem slavného rudolfínského hvězdáře Johanna Keplera.

Orava v nasa již potřetí... a poděkování

Pro Oravu je to skutečně velkolepé období, neboť za poslední měsíc se octla v prestižním výberu NASA již potřetí. Přímo na Štedrý den 2019 zazářila překrásná fotografie Panoráma severní zimní oblohy ze Zuberce od vynikajícího slovenského fotografa Tomáše Slovinského. Já měl to štěstí (zároveň jubilejní 20. snímek v NASA) o dva dny později se Zimním šestiúhelníkem přímo u Oravské Lesné. Fotografie Kvadrantid letících napříč Orionem se slabou Betelgeuzí byla publikována dnes jako Astronomický snímek dne NASA 20. ledna 2020. Je to pro mne velká čest a samozřejmě i krásná tečka za opět fantastickým pobytem mezi bezmezně ochotnými Slováky, kterým bych tímto chtěl moc poděkovat. Takže díky, kluci!

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Astronomický snimek dne NASA - česky
[2] Český fotograf již po dvacáté uspěl v NASA
[3] Stránky Petra Horálka
[4] Facebook Petra Horálka
[5] Hvězda Betelgeuze se chová podivně (ČT24)
[6] Proč Betelgeuse ztrácí na hmotnosti? (ESO)
[7] V roce 2020 nás čekají pozoruhodné nebeské úkazy