Legenda československé astronomie

Dr. Antonín Bečvář byl jejím ředitelem až do roku 1951, kdy ho doslova zlikvidovala nenávist ruku v ruce s hloupostí a byl bohužel propuštěn. V dnešní terminologii brutálně vyhozen. Legenda astronomie a klimatologie bez práce a úcty. Jak strašné. Málokdo ví, že se zdravím na tom nebyl dobře. Nejspíše právě proto to byl neskutečně činorodý člověk se širokým spektrem zaměření. Například jedním z mnoha důkazů je Atlas horských mraků a nebo Atlas Coeli 1950.0, které mají své čestné místo i v mojí knihovně.
Za čtrnáct let 10. ledna 1965 dr. Antonín Bečvář v Brandýse nad Labem zemřel. Významný český astronom podílející se na programu NASA přistání lidí na Měsíci, prof. Zdeněk Kopal, narozený v Litomyšli, v nekrologu pro magazín Nature napsal: „Smrtí dr. Antonína Bečváře ztratili českoslovenští astronomové jednoho ze svých nejvýznamnějších kolegů a svět nejdůležitějšího přispěvatele astronomické kartografii všech dob“. 
Ještě jedna historická perlička. S výstavbou observatoře Skalnaté pleso byl instalován dalekohled firmy Zeiss (zakoupený v roce 1928 pro observatoř Stará Ďala nyní Hurbanovo) s průměrem zrcadla 60 centimetrů, který byl až do roku 1967 největší v Československu. Nyní se nachází na observatoři Modra a je i po rekonstrukci a téměř 100 letech stále v provozuschopném stavu.

Ubytovat se na Skalnatém plese a navíc v bývalé ložnici bytu dr. Bečváře, byla pro mě neskutečná čest a velmi si toho vážím. Z jeho soukromých věcí se zachoval pouze věšák u dveří. Nahoru si člověk musí vše potřebné donést na vlastních zádech. Je to jako za časů astronomických expedic v Úpici, kde je stále funkční dalekohled dr. Bečváře nejen k vidění, ale může se s ním pracovat. Tehdy to byl jeho první dalekohled, který měl instalovaný na terase hotelu Kriváň na Štrbském plese. Dr. Bečvář tam pracoval ve funkci klimatologa státních lázní a to byl také prvopočátek legendárního již zmíněného Atlasu horských mraků. Za to, že jeho původní dalekohled je právě na Hvězdárně v Úpici, se zasloužil její první ředitel pan Vladimír Mlejnek a zakladatel České astronomické společnosti pan Josef Klepešta.

Pokud jste někdy vyjeli z Tatranské Lomnice lanovkou nahoru, zamysleli jste se, proč do observatoře vedou koleje? Ne, vlak tudy nikdy nejezdil, ale v minulosti se tudy pomocí navijáku vytahoval vozík s uhlím, protože v budovách se muselo topit a musí stále, ovšem nyní už elektřinou. V zimě je zde příšerná zima a fouká. Fouká až tak, že rekordmanem byl vichr o rychlosti 263 kilometrů za hodinu. Podobná vichřice smetla již téměř dokončený dřevěný domeček, který stál pár metrů od břehu plesa. Materiál domečku se nikdy nenašel a v zemi zůstaly jen zabetonované a zohýbané kusy ocelového kotvení. To mi připomnělo jeden zážitek, kdy mě na hvězdárně zastihl ”lehký vánek” asi tak 150 kilometrů za hodinu. Tabulky okna se viditelně prohýbaly, a protože jsem byl dostatečně vyděšený z představy létajících úlomků skla jako střepiny šrapnelu, zabalil jsem se do spacáku a usnul s představou o explozi tabulí oken. Mimo příšerného hukotu vydávaným větrem se nestalo nic a ráno bylo šmolkově modré jako na La Silla v Chile.

Observatoř má dvě kopule. V té rozměrnější je umístěn největší slovenský dalekohled s průměrem zrcadla 1,3 metru, který byl zprovozněn teprve nedávno. Menší z nich obsahuje teleskop o průměru 0,6 metru, a když už jsem u tohoto přístroje, tak si dovolím uvést malou astronomicko-technickou zajímavost. Každá příručka konstrukcí dalekohledů rozsáhle pojednává o instalaci nosných pilířů ve smyslu zapuštění hlavního sloupu hluboko do země. Totiž největším strašákem je riziko chvění. V případě tohoto dalekohledu je to jinak. Montáž je přišroubována na stropě budovy a nic se nechvěje. Netuším, kdo stavbu projektoval, ale byl to génius. Perfektně vymyšlené a také skvěle postavené. Klobouk dolů. Uprostřed dvou kopulí je taková podivná, dnes již nepoužívaná prosklená a hranatá konstrukce připomínající skleník na pěstování okurek. Odtamtud se před mnoha lety pozorovaly a posléze i fotografovaly meteory, protože kdyby astronomové byli fyzicky na střeše, tak je ráno sundají totálně zmrzlé. Dnes se již nepoužívá.

Hvězdárna se nachází na hranici mraků a spolu s větrem se doslova vše nabije obřím statickým nábojem. Na lidech se to projeví tak, že vlasy na hlavách návštěvníků se vznášejí jako ve stavu beztíže. Holohlaví jsou tedy ve výhodě. Cokoliv odpojovat je dost nebezpečná procedura, protože například s vytažením konektoru se “vytáhne” i jasně modrý a dlouhý elektrický oblouk. Jeden místní astronom mi vyprávěl, že jednou vlezl do kopule a ukazujíce na nějakou věc, se kolem jeho prstu rozzářil Eliášův oheň. To je jev, který se za bouří stává na lodích plovoucích oceánem. Pro techniky – je to hrotový výboj statické elektřiny.

Dalekohled na observatoři Skalnaté Pleso s průměrem zrcadla 60 centimetrů získal moderní elektroniku. Její instalace nebyla tak úplně triviální, protože nahoru se vše muselo dovézt lanovkou. Transport několika stovek kilogramů materiálu dal všem zabrat. Například rozměry elektrických rozvaděčů byly přizpůsobeny velikosti a možnostem nákladového prostoru lanovky. S posledními metry pomohl i historický naviják. Práce s ovládáním dalekohledu se místním astronomům významně ulehčila. Hodnocení úspěšnosti je na slovenských astronomech, ale určitě nebude špatné. Systém totiž slouží už mnoho let a bez potíží.
A jaký je pohled na temné nebe z nadmořské výšky 1 751 metrů? Jednoduše fantastický. Jen si představte tu poetiku. Stojíte na hraně příkrého svahu a hledíte do hlubokého údolí. Světla vzdálených měst ozařují nízkou oblačnost a vysoko nad hlavou se třpytí Mléčná dráha s množstvím hvězd. To vše v objetí horských vrcholů. Prostě nádhera, kterou stojí za to vidět.
Tak až si budete užívat lyžování na svahu Tatranské Lomnice, nezapomeňte se podívat i na oblohu. Stojí to za to!
A já bych jen dodal, bylo mi ctí pane doktore Bečváři, velkou ctí!