Observatoř ESO, La Silla v Chile ozářená Měsícem Autor: Zdeněk Bardon
Observatoře očima bačkorového astronoma - díl VIII. Dříve než se pustím do povídání o dalekohledech v astronomickém ráji pouště Atacama, tak bych rád přiblížil Evropskou jižní observatoř (ESO) na La Silla v Chile.
Místo samotné je vzdálené asi 250 kilometrů od druhého nejstaršího města Chile La Sereny a přibližně 600 kilometrů od hlavního města Santiaga. Poušť Atacama je kromě arktických oblastí nejsušším místem naší planety a 300 jasných nocí v kalendářním roce byly nejspíše hlavní důvody pro výstavbu první observatoře ESO. V sedle hory La Silla (v češtině Židle) v nadmořské výšce 2 400 metrů se nachází komplex hvězdáren, který zahájil svá pozorování v letech 1960 - 1961.
Nejprve zde byly postaveny z dnešního pohledu malé přístroje s průměry zrcadel od 0,6 do 0,9 metru a postupně přibývaly další a další. Největší z místních dalekohledů jsou dva s rovnocenným průměrem zrcadla, ale o tom až v příštích dílech.
Na observatoři La Silla jsem byl už jedenáctkrát, ale úplně poprvé jsem přijel v roce 2009. Tehdy ještě existovalo navazující spojení bez přespání v Santiagu. Spočítal jsem čas nutný pro přemístění z mého domu až na observatoř a vyšlo mi „pekelných” 33 hodin. Nyní je nutné přespat v Santiagu a druhý den pokračovat do La Sereny. Poslední úsek s autobusem ESO. Pravdou je, že dostat se na La Silla není tak úplně jednoduché, protože návštěvník musí být uvedený na jmenném seznamu, který se kontroluje už na letišti v La Sereně.
Dráhy hvězd nad observatoří ESO, La Silla v Chile prozrazují polohu jižního nebeského pólu Autor: Zdeněk BardonLa Silla má opravdu velmi tmavou oblohu a můj první noční zážitek byl solidní ostudou, protože v značném množství u nás „neviditelných” hvězdiček jsem nemohl nalézt moje oblíbené souhvězdí Orion, které je na jižní polokouli „hlavou dolů”. Prostě fantastický pohled na dokonale černou oblohu. Kde se člověku stane, aby na vlastní oči viděl Mléčnou dráhu na horizontu a přitom rozeznával detaily? V každém případě je to místo, kde Mléčná dráha vrhá stín. Osobně můžu potvrdit pravdivost tohoto tvrzení, ale pozorovatel se musí dostat na observatoř v období místní zimy, kdy je Slunce hluboko pod obzorem.
Celá observatoř ESO, La Silla v Chile při pohledu od vstupní brány Autor: Zdeněk BardonCo je úplně nejsilnějším zážitkem, tedy hned po shlédnutí fantastického nočního nebe? Jednoznačně západy Slunce, které krajinu přemalují do podoby Marsu. Pamatuji si slova jednoho britského astronoma, který v hloučku pozorovatelů západu Slunce prohlásil: „Tak teď už vím, kde ty marsovské vozítka NASA vysadila”. To byl samozřejmě vtip, ale srozumitelně popisující úchvatnou scenérii.
Radioteleskop SEST těsně před západem Slunce. ESO, La Silla, Chile Autor: Zdeněk BardonÚzemí observatoře je vlastně ostrovem civilizace uvnitř kamenité a ultra suché Atacamy. V blízkém okolí lze nalézt relativně značné množství petroglyfů (obraz na skále vytvořený v pravěku). Ovšem, není úplně snadné je „objevit” a to navzdory existující mapě. Značnou komplikací je monotónně vypadající terén pouště, který je naprosto neuvěřitelně matoucí. Téměř nic zde neroste a zlatem vyvažovanou věcí je voda. Pro dočasné obyvatele ostrova astronomie se dopravuje složitým systémem přečerpávacích stanic z několik kilometrů vzdáleného údolí. Zdroj životodárné kapaliny se nachází v okolí vstupní brány a tím pádem přibližně 1 200 metrů „hluboko” pod vrcholem La Silla. Mnohokrát mne napadlo, co asi tak a hlavně kde se napojí divoká zvířata, když se v těchto místech netvoří ani ranní rosa.
Divoké lamy pasoucí se na observatoři ESO, La Silla, Chile Autor: Zdeněk BardonMísto astronomického ráje je dokonalé pro přístroje, ale relativně nehostinné pro lidi. Není vůbec žádnou výjimkou aby se hodnoty vlhkosti vzduchu pohybovaly na úrovni 2 - 5%. Hlavním „nepřítelem” je ostrý vítr a na La Silla fouká docela slušně. Hlavně na přelomu podzimu a zimy. Což je pro nás květen a červen. Moji kolegové při instalaci řídícího systému Dánského dalekohledu zažili vichr v nárazech 150 kilometrů za hodinu a hrozila evakuace observatoře. Koneckonců i zde platí striktní pravidla. Jedno z nich nařizuje, aby se návštěvníci po čtrnácti dnech strávených na observatoři zregenerovali na pobřeží v městě La Serena. Obvykle postačí víkend a ignorování tohoto nařízení znamená velké riziko zdravotních problémů. Další mluví o nebezpečí zásahu bleskem. Totiž v měsících leden a únor, kdy v Chile vrcholí léto, se můžou vytvářet bouřkové mraky, které produkují silné a nebezpečné blesky. Díky nízké vlhkosti se vše nabíjí značným statickým nábojem a v kombinaci s bouřkou vzniká dost nebezpečný koktejl. Osobně jsem byl několikrát svědkem tropických bouří běsnících někde v Argentině možná tak 400 kilometrů daleko. Přitom na La Silla byly vidět záblesky jako od fotografického blesku. Chci tím říci, že jde člověku mráz po zádech, když fotografuje pod tmavou oblohou plnou hvězd a každou chvíli se silně zableskne. Pak se neubrání pocitu - co když ten přísní „šlehne” do mě.
Zodiakální světlo a silné airglow nad observatoří ESO, La Silla, Chile Autor: Zdeněk BardonVzhledem k tomu, že celé Chile se nachází ve velmi silné seismické oblasti, tak samozřejmě i observatoř musí počítat se zemětřesením. Osobně jsem zažil několik malých otřesů a jelikož je v noci úplné ticho, tak člověk má pocit jakoby slyšel dunivý hluk projíždějícího vlaku. Pro případ silných otřesů platí další pravidlo. To říká, že je potřeba okamžitě opustit budovu a shromáždit se na místě k tomu určeném.
Na La Silla jsem potkal mnoho lidí, ale nesmazatelnou stopu ve mně zanechal český astronom Dr. Stanislav Štefl, který léta působil jak na La Silla, tak i na Paranalu. Bohužel Chile bylo Standovi osudné, když zde v roce 2014 tragicky zahynul. Byl to fajn člověk na kterého rád a s úctou vzpomínám.
Česká vlajka zavlála v roce 2012 na Dánském 1,54 m dalekohledu. ESO, La Silla, Chile Autor: Zdeněk BardonJeště malá poznámka o vlastenectví. Jsem velmi hrdý na to, že na observatoři La Silla poprvé v její historii zavlála česká vlajka, kterou jsme zde vyvěsili na počest rekonstrukce Dánského dalekohledu. Po dvou měsících jsem ji osobně přemístil do centrálního velínu, kde je dodnes. Věříme, že další vlajka zavlaje ještě tento rok i na dalekohledu E152. Ale o tom až v dalších dílech seriálu.
Pro lepší představu a ještě lepší zážitek jsem připravil krátké video o cestě a pohybu na La Silla s názvem - Pojďme navštívit La Silla.
Hezkou zábavu!
Mléčná dráha nad části observatoře ESO, La Silla, Chile Autor: Zdeněk Bardon
Mléčná dráha nad pouští Atacama ozářená zapadajícím Měsícem. Vlevo nahoře část parabolické antény radioteleskopu SEST. ESO, La Silla, Chile Autor: Zdeněk Bardon
Komplex observatoří ESO, La Silla, Chile Autor: Zdeněk Bardon
Dánská a česká vlajka na ochozu Dánského 1,54 m dalekohledu. ESO, La Silla, Chile Autor: Zdeněk Bardon
Radioteleskop SEST v záři zapadajícího Slunce. ESO, La Silla, Chile Autor: Zdeněk Bardon
Starodávné petroglyfy v poušti Atacama. Observatoř ESO, La Silla, Chile Autor: Zdeněk Bardon
Ubytovací komplex a starší část observatoře ESO, La Silla, Chile v záři zapadajícího Slunce Autor: Zdeněk Bardon
Zdeněk Bardon (nar.1961) je amatérským astronomem a astrofotografem (www.bardon.cz). Jeho vášeň k astronomii v roce 1973 odstartovala kometa C/1973 E1 Kohoutek. Navštěvoval hvězdárnu v Jaroměři a jako aktivní pozorovatel se účastnil astronomických expedic na Hvězdárně v Úpici. S vášní astrofotografa a srdcem technika si na střeše svého domu vybudoval malou robotickou observatoř (2005) a pojmenoval ji: „Bačkorová observatoř”. Její průmyslové řízení se stalo koncepční předlohou pro mnohem větší observatoře kde se Zdeněk podílel na modernizaci. Např.: Perkův 2-metrový dalekohled (AsÚ AVČR Ondřejov), 1M ZEISS observatoř OGS - Tenerife (ESA), WHT La Palma (ING), DK154 a E152 dalekohledy (ESO, La Silla, Chile) a 1,5m VATT Vatikánské observatoře v Arizoně (USA).
Je „otcem“ zakladatelem (2005) a nyní již čestným předsedou soutěže Česká astrofotografie měsíce (ČAM). Je nositelem prestižních ocenění: Mezinárodní astronomická unie (IAU) (čestný člen) a Čestný člen České astronomické společnosti (ČAS). V roce 2018 Evropská jižní observatoř (ESO) Zdeňkovi udělila titul ESO Photo Ambassador. Dále je členem Slovenského zväzu astronómov (SZA) a Evropské astronomické unie (EAS). Planetka 6248 Bardon nese jeho jméno. Je autorem tří knih o astrofotografii - Bačkorový astronom. Od brýlových čoček až po NASA., Bačkorový astronom na cestách za tmou, a Mojí milenkou je vesmír.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 5. 5. do 11. 5. 2025. Měsíc po první čtvrti dorůstá k úplňku. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars procházející Jesličky. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je střední, ale potěší nyní největší skvrna roku 2025. Nastává maximum roje Éta Aquarid. Evropská raketa Vega-C vynesla družici Biomass pro výzkum výměny oxidu uhličitého mezi lesy a atmosférou. Raketa Atlas V vynesla první operační družice sítě Kuiper. Falcon 9 nyní dokáže vynést až 29 Starlinků V2 mini.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech
„Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu
Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules.
Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov.
M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty.
Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia.
Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C.
Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop
110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats
28.4.2025 až 1.5.2025
Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4