Úvodní strana  >  Společnost  >  Síň slávy  >  Antonín Bečvář

Antonín Bečvář

Antonín Bečvář
Antonín Bečvář

 

Rok narození : 1901

Rok úmrtí: 1965

 

Nušlova cena za rok 1939

 

RNDr. Antonín Bečvář (*10. 6. 1901; † 10. 1. 1965) se narodil ve Staré Boleslavi. Od 16 let žil v Brandýse nad Labem, kde v roce 1927 postavil na zahradě rodinné zemědělské usedlosti malou hvězdárnu. Ta se záhy stala známým místem astronomického pozorování a Bečváře začali navštěvovat významní astronomové té doby.
        
Studoval klimatologii a astronomii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Svá studia ukončil disertační prací z oboru meteorologie v roce 1934. Antonín Bečvář měl od dětství velmi podlomené zdraví, a proto na svoji vědeckou dráhu mohl nastoupit až ve více jak 30 letech, kdy se jeho zdravotní stav stabilizoval. V roce 1937 přijal místo státního klimatologa ve Vysokých Tatrách. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 musela být Československá astrofyzikální observatoř ve Staré Ďale (dnešní Hurbanovo) na Slovensku zrušena. Tehdy Bečvář velmi úspěšně zapůsobil na slovenskou vládu a prosadil, aby výkonný reflektor o průměru 600 mm byl převezen na nové místo na Skalnaté Pleso, kde v letech 1941 1943 inicioval výstavbu nové horské hvězdárny. Ta se stala jedinou vysokohorskou observatoří v tehdejším Československu a je jednou z nejvýše položených hvězdáren v Evropě. Hvězdárna na Skalnatém Plese se za dobu své existence stala uznávaným vědeckým ústavem a pod jejími kopulemi se vystřídalo mnoho věhlasných astronomů. Na Skalnatém Plese Dr. Antonín Bečvář položil základ svému budoucímu životnímu triumfu hvězdným atlasům. V roce 1948 dokončil se svými spolupracovníky svůj první hvězdný atlas - Atlas Coeli, který krátce po českém vydání vyšel i v zahraničí (v nakladatelství Sky Publishing Corporation Cambridge, Massachusetts pod názvem Atlas of heavens) a stal se skutečným fenoménem v oblasti hvězdné kartografie. V roce 1951 byl padesátiletý světově uznávaný vědec z observatoře na Skalnatém Plese propuštěn. Vrátil se zpět do Brandýsa nad Labem, opravil si hvězdárničku a započal práci na dalších hvězdných atlasech. V Brandýse nad Labem vytvořil velkolepou trilogii hvězdných atlasů atlasy Eclipticalis (1958), Borealis (1962) a Australis (1964), které vyšly též v zahraničí. Po celou dobu svého pobytu v Tatrách se zabýval fotografováním a studiem mraků. Jeho usilovná a systematická práce vyústila v roce 1953 ve vydání neobyčejného díla - Atlasu horských mraků. Bečvář byl člověk se širokým spektrem zájmů. Kromě astronomie se věnoval meteorologii, rád fotografoval, hrál velmi dobře na klavír a housle a v neposlední řadě byl náruživým turistou a oddaným obdivovatelem hor. V roce 1948 vydal barevnou publikaci Vysoké Tatry. Napsal i literární novelu Jediné léto, která vyšla ve válečném roce 1940. 10. ledna 1965 Dr. Antonín Bečvář v Brandýse nad Labem zemřel. Tehdy prof. Zdeněk Kopal, světově uznávaný astronom českého původu, v nekrologu pro magazín Nature napsal : "Smrtí Dr. Antonína Bečváře ztratili českoslovenští astronomové jednoho ze svých nejvýznamnějších kolegů a svět nejdůležitějšího přispěvatele astronomické kartografii všech dob."
  
      - S využitím textu původní Historické sekce ČAS, autor textu: Štěpán Kovář -
 

Antonín Bečvář se od mládí zajímal o astronomii a kromě toho byl i zdatným hudebníkem; doprovázel na klavír tanečnice baletní školy v Brandýse. Na Universitě Karlově vystudoval meteorologii a vzhledem ke svému tělesnému postižení, vybočení páteře, odcestoval ze zdravotních důvodů jako meteorolog do Vysokých Tater. Tady se mu - už po rozdělení Československa v březnu 1939 - podařilo přesvědčit vládu Slovenského státu, že každá kulturní země musí mít svou vlastní hvězdárnu, a tak se zasloužil o vybudování observatoře na Skalnatém plese a stal se i jejím prvním ředitelem (1943-50). Samozřejmě že ani zde nesměl chybět Bečvářův oblíbený klavír. Dokonce se pokusil, ale bez velkých úspěchů, o psaní prózy.

Bečvář je považován za průkopníka československé meteorologické fotografie (Atlas horských mraků, 1953) a filmu věnovaného vývoji horských mraků. V astronomii založil tradici výzkumu meziplanetární hmoty a Slunce. Slavné jsou jeho atlasy hvězdné oblohy Atlas Coeli Skalnaté pleso 1950.0 (1948, 1956 zdokonalená verze), Atlas Eclipticalis (1958), Atlas Borealis (1958), Atlas Australis (1964). O jeho významu pro světovou astronomii a meteorologii svědčí i skutečnost, že Bečvářovým jménem byl pojmenován jeden z kráterů Měsíce. Této cti se pak z našich astronomů dostalo i autoru skvělé mapy Měsíce Karlu Andělovi, profesoru astronomie na Universitě Karlově Vladimíru Heinrichovi, pražskému Němci a profesoru Karlo-Ferdinandovy university a autorovi fotografického atlasu Měsíce Ladislavu Weinekovi spoluzakladateli ondřejovské hvězdárny dr. Františku Nušlovi či profesoru pražské university Vojtěchu Šafaříkovi, nepočítáme-li ovšem slavné rodáky z jiných oborů nebo dob: Gregora Mendela, Tadeáše Hájka z Hájku, Jana Evangelistu Purkyněho či Heyrovského a další.

       - S využitím textu původní Historické sekce ČAS, autor textu: Petr Bartoš -

Po Antonínmu Bečvářovi je pojmenovaná planetka (4567) Bečvář.

Doporučené odkazy

  • Nušlova cena
  • Tiskové prohlášení České astronomické společnosti č. 25: Antonín Bečvář astronom, který miloval mraky (pdfdoc)

 

 



Štítky: Antonín Bečvář, Nušlova cena


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »