Jana Žďárská
Laureátka ceny Littera Astronomica 2022

Autor: Jana Žďárská
Jana Žďárská se s nevšedním zápalem věnuje popularizaci vědy, zejména fyzikálních oborů. Podstatná část jejích rozhovorů s významnými vědeckými pracovníky je přitom věnována astronomii a astrofyzice. V nich přibližuje populární formou poučenému čtenáři výsledky jejich výzkumu, ale také jejich životní běh a názory. Rozhovory se snaží pojmout jako životopisné, věnuje tedy pozornost i důležitým životním situacím, které formovaly vědeckou dráhu dotazovaných. Nepopisuje jenom jejich vědecké úspěchy, snaží se nabídnout komplexní pohled na jejich vědeckou práci i život. Jak sama říká „Specializuji se především na rozhovory s vědci. Možná se zeptáte proč? Vždyť oni své výsledky v médiích publikují sami. To určitě ano, ale já bych moc ráda přiblížila jejich práci a výsledky nám všem, protože považuji za důležité, aby se každý člověk mohl dozvědět, jakými úkoly se vědci zabývají a co nám to může přinést.“
Littera Astronomica 2022
Jana Žďárská má k dnešnímu dni na svém kontu celkem již 125 rozhovorů. V nakladatelství Academia jí v roce 2022 vyšla kniha Slasti a strasti vědců naší vlasti, obsahující 15 vybraných rozhovorů. A chystá další. Loňský laureát ceny Jan Vondrák letošní nominaci shrnuje: „Jsem hluboce přesvědčen, že za tuto svou perfektně odvedenou popularizační práci si Jana Žďárská od České astronomické společnosti ocenění Littera Astronomica plně zaslouží“.
Anotace přednášky laureátky ceny Littera Astronomica za rok 2022 Jany Žďárské: Rozhovor…existuje snad pro jeho vedení nějaký osvědčený návod? Otázek na toto téma by nejspíš bylo nespočet, a tak zmíním jen několik těch zcela zásadních. Bezesporu nejdůležitější pro redaktora je příprava – rešerše a orientace v tématu, aby se mohl dobře a účelně ptát. A pak také osobní rozměr – to když se z pracovního rozhovoru stane přátelské rozprávění. Začátek většiny rozhovorů bývá často takový maličko kostrbatý. Otázka střídá otázku a hovor se jemně vine. Ale v určité chvíli nastane jistý zlom. Jako bychom se oba pojednou vymanili z jakýchsi okovů … a vstoupili do řeky, která je sice u břehů poklidná, ale tam dál trylkuje a točí se v divokých vírech. A my s ní. V té chvíli si už poznámky přestávám psát a zapnutý diktafon také nevnímám. Nasávám ten příběh, který později budu psát. Když poté dávám rozhovoru jeho výslednou tvář, sama sebe se tichounce ptám: „Zeptala jsem se na to podstatné a důležité a neuniklo mi snad něco?“ A pokaždé mě tak trošku překvapí – a musím přiznat, že mile – jak se ze stránek rozevlátých písmen po všech spisovatelských peripetiích pomalu rodí zajímavý text, který zpětně osloví i dotazovaného vědce…